27 C 38/2024-103 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Podanou žalobou ze dne 4. 5. 2023 se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 3 000 000 Kč, která mu vznikla tím, že v důsledku nezákonných krizových opatření Vlády ČR a Ministerstva zdravotnictví, které byl nucen respektovat, že mu bylo zamezeno ve styku s dětmi a vnoučaty, nemohl navštěvovat kina, bazény, sportovní akce ani restaurace, jeho vnoučata musela nosit roušky.2. Žalovaný 1) navrhl žalobu zamítnout s tím, že nárok žalobce je lichý hned z několika důvodů. Předně žalovaný 1) poukázal na skutečnost, že žalobce svůj nárok neuplatnil u žalovaného 1) v rámci předběžného uplatnění nároku. Dále vznesl námitku promlčení ve vztahu k celému uplatněnému nároku. Stát má dle žalovaného 1) v případě hrozícího nebezpečí nejen právo, ale dokonce povinnost přijímat v odůvodněných případech založených na odborných názorech a v souladu s principem proporcionality adekvátní opatření za účelem ochrany nejvyšších hodnot jež mají z povahy věci přednost před jinými zájmy a hodnotami. Postupoval-li stát v této souvislosti přiměřeně a nejlepším možným způsobem odpovídajícím bezprecedentní situaci zohledňujíc odborná stanoviska, způsobem a v souladu s principem nejvyšší hodnoty, který nastoluje základní myšlenku ochrany života a zdraví člověka a lidské společnosti, tj. nejvyšší hodnotu, která má být chráněna a zároveň i s principem prevence a předběžné opatrnosti, nelze jej dle žalovaného 1) volat k odpovědnosti za tvrzenou škodu či nemajetkovou újmu na straně jednotlivců, kteří své vlastní zájmy staví nad nejvyšší zájem celku. Aplikace ustanovení OdškZ je v posuzovaném případě dle žalovaného 1) vyloučena, neboť by muselo v posuzovaném případě existovat individuální rozhodnutí, tj. rozhodnutí, kterým správní orgán v konkrétním případě autoritativně upravuje právní poměry individuálně určených účastníků správního řízení, stojících mimo organizační strukturu veřejné správy. Mimořádná opatření fakticky nejsou opatřením obecné povahy, nýbrž právním přepisem, jak platí ostatně i u obsahově totožných opatření vydaných vládou České republiky dle krizového zákona. Náhradu škody způsobenou právním předpisem však dle ustanovení OdškZ uplatňovat nelze. Další skutečností, odůvodňující zamítnutí žaloby bez dalšího, je absence aktivní legitimace žalobce ve smyslu ustanovení § 7 OdškZ. Možnost domáhat se náhrady újmy ve smyslu OdškZ je dle žalovaného 1) vázána na podmínku účastenství dotčené osoby v řízení. V případě mimořádného opatření žalovaného 1) se však o tento případ nejedná. Bylo-li totiž mimořádné opatření vydáno v beznávrhovém řízení, bez účastníku řízení, není a nemůže tady z povahy věci být ani osoba aktivně legitimovaná k náhradě újmy způsobené dotčeným mimořádným opatřením dle OdškZ. Touto osobou pak dle žalovaného 1) není a nemůže být dokonce ani osoba, která se žalobou domáhala zrušení mimořádného opatření. Dle žalovaného 1) nejsou naplněny ani kumulativní podmínky zakládající odpovědnost žalovaného 1) za újmu dle OdškZ.3. Žalovaný 2) navrhl žalobu zamítnout s tím, že tvrzení žalobce jsou matoucí, neurčitá a ničím nepodložená. Žalovaný 2) vznesl námitku promlčení vůči celému nároku žalobce, neboť žalobce zaprvé neuplatnil nárok u žalovaných v souladu s ust. § 14 zákona č. 82/1998 Sb., a dále tvrzenou újmu odvíjí od mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví vydávaných v letech 2020-2022. Žalobce se tedy musel dle žalovaného 2) o vzniklé nemajetkové újmě dozvědět nejpozději v roce 2021, neboť mimořádná opatření a nařízení vlády v souvislosti s pandemií byla přijímána již od roku 2020, kdy byl poprvé potvrzen výskyt koronaviru na území České republiky. Žalobce však podal žalobu až v květnu 2023, a to nejprve u místně nepříslušného soudu. Žalobce dále dle žalovaného 2) nesplnil základní podmínky pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v režimu zákona č. 82/1998 Sb., když neprokázal zejména příčinnou souvislost mezi mimořádnými opatřeními a vzniklou nemajetkovou újmou. I v případě, kdy by nebyla přijata ze strany vlády opatření proti šíření nemoci Covid-19, je dle žalovaného 2) vysoce pravděpodobné, že by se chování lidí v reakci na pandemii změnilo, konkrétně by lidé byli více opatrní, stranili by se větších kolektivů, nechodili by tolik do restaurací a zajisté by sami od sebe nosili roušky, které prokazatelně pomáhají zamezit šíření viru. Obdobně by některá zařízení či restaurace, která nemohl žalobce navštěvovat, zůstaly zavřené. Stát měl dle žalovaného 2) po vypuknutí pandemie povinnost konat za účelem ochrany života a zdraví lidí, neboť nemůže zůstat nečinný, pokud se dá šíření nemoci zabránit nebo ho alespoň zpomalit. Nad rámec žalovaný 2) uvedl, že z ničeho neplyne, že by byl žalobce ve vztahu k mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví jakkoli diskriminován, neboť tato opatření dopadala na neurčitý okruh adresátů, a to zejména na obyvatele na území České republiky.4. Na jednání konaném dne 9. 1. 2025 nalézací soud žalobce vyzval v souladu s ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby specifikoval, z jakých konkrétních opatření ministerstva zdravotnictví mu vznikla újma, aby uvedl, jaké omezení mu každé jednotlivé opatření přineslo, respektive, jak zasáhlo do jeho života a způsobilo mu újmu, v případě, že se žalobce domáhá nemajetkové újmy jak z konkrétních opatření ministerstva zdravotnictví, tak i z usnesení vlády ČR, aby rozdělil požadovanou náhradu nemajetkové újmy tak, aby bylo zřejmé, v jakém rozsahu mu vznikla újma z mimořádných opatření ministerstva zdravotnictví, která újma a v jaké výši mu vznikla z usnesení vlády, aby předložil důkazy k prokázání svých tvrzení, zejména ve vztahu k vzniku újmy a zásahu do jeho života opatřeními ministerstva zdravotnictví či uneseními vlády, aby prokázal a tvrdil příčinnou souvislost mezi vznikem jeho újmy a mimořádnými opatřeními ministerstva zdravotnictví. Současně soud vyzval žalobce, aby uvedl, zda podal návrh na zrušení mimořádných opatření, zda se zajímal o průběh řízení.5. Žalobce v návaznosti na výzvu soudu podáními ze dne 21. 1. 2025 a 24. 1. 2025 zaslal specifikaci mimořádných opatření žalovaného 1) s tím, že určení podílu na nemajetkové újmě žalobce by měl stanovit soud. Dále doplnil, že návrh na zrušení mimořádných opatření nepodal, a to proto, že žalobci hrozila perzekuce a útisk ze strany státních orgánů, např. vyhrožování pokutami, vězením. Žalobce byl rovněž obelhán ze strany vlády ČR a žalovaného 1). Dle žalobce je konkrétní způsob, jakým bylo zasaženo do osobní sféry žalobce zcela jasně, zřetelně a konkrétně popsán v mimořádných opatřeních žalovaného 1) specifikovaných v podání žalobce ze dne 21. 1. 2025.6. Na jednání konaném dne 5. 5. 2025 žalobce k dotazu soudu potvrdil, že se domáhá náhrady nemajetkové újmy vzniklé žalobci z usnesení vlády ČR, která jsou specifikována v podání žalobce ze dne 21. 1. 2024, a z mimořádných opatření žalovaného 1), která jsou specifikována v podání žalobce ze dne 21. 1. 2025. Dále potvrdil, že návrhy na zrušení jím specifikovaných mimořádných opatření, respektive usnesení vlády ČR, nepodal, že svůj nárok u žalovaných před podáním žaloby u , Anonymizováno, neuplatnil a že konkrétní způsob, jakým bylo zasaženo do práv žalobce, je popsán v mimořádných opatřeních specifikovaných žalobcem v podání z 21. 1. 2025.7. Podle ust. § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen “OdpŠk“) odpovídá stát za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.8. Podle ust. § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.9. Podle ust. § 3 OdpŠk odpovídá stát za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, („úřední osoby“), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona („územní celky v přenesené působnosti“).10. Podle ust. § 5 písm. a), b) OdpŠk odpovídá stát za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.11. Podle ust. § 6 odst. 1 OdpŠk jednají ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen "úřad"). Dle odst. 2 předmětného ustanovení je úřadem podle odstavce 1 a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobe