37 C 143/2025-96 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Svojí žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky. Tvrdila přitom, že dne , datum, byla mezi žalobkyni žalovaným uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, (dále též „smlouva o úvěru ze dne , datum, “). Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka , částka, . Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 36měsíčních splátkách ve výši , částka, . Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla prověřen na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází, jakož i z jiných zdrojů. Žalovaný uhradil žalobkyni pouze splátky ve výši , částka, ve dnech , datum, , , datum, , , datum, , , datum, a , datum, . S ohledem na skutečnost, že žalovaný byl v prodlení došlo k , datum, zesplatnění úvěru.2. V podání ze dne , datum, žalobkyně dotvrdila, že úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele zkoumala na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Z dokladů o příjmech pak vyplynulo, že žalovaný dosahoval čistého měsíčního příjmu , částka, a náklady , částka, . Dále byl proveden tzv. scoring. K tomu žalobkyně doložila formulář hodnocení klienta, kopii občanského průkazu, výpis z , Anonymizováno, a , Anonymizováno, , potvrzení o příjmu, výpis z bankovního účtu.3. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 29. 8. 20245 uvedl, že nárok uznává co do výše původní dlužné jistiny. K úrokům, smluvní pokutě a nákladů na řízení uvedl, že je považuje za nespravedlivé, neboť jejich výše je pro něho likvidační, nepřiměřená a v rozporu s ochranou spotřebitele a dobrými mravy. Žalovaný rovněž navrhl smírné vyřešení sporu. K jednání se nedostavil, ač byl řádně předvolán, ani včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, proto soud věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) v jeho nepřítomnosti; vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.4. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.5. Z výpisu z , Anonymizováno, a , Anonymizováno, soud zjistil, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného na základě výpisu z těchto registrů.6. Z potvrzení o příjmu soud zjistil, že žalovaný pracoval jako jednatel a ředitel společnosti , právnická osoba, s příjmem , částka, .7. Z formuláře hodnocení klienta soud zjistil, že žalovaný uvedl při uzavírání úvěru, že má příjmy , částka, a výdaje ve výši , částka, .8. Z karty klienta soud zjistil, že žalovanému byla na základě smlouvy č. , hodnota, vyplacena částka , částka, . Žalovaný pak uhradil na tento dluh celkem , částka, .9. Ze smlouvy o úvěru vč. dodatku soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru č. , hodnota, . V této smlouvě byla sjednán úvěr ve výši , částka, . Žalovaný uzavíral tuto smlouvu mimo rámec své podnikatelské či profesionální činnosti.10. Z výpisů z bankovního účtu soud zjistil, že žalobce obdržel od společnosti , právnická osoba, ve dnech , datum, a , datum, celkem částku , částka, . Dále je v tomto výpisu zaznamenáno, že žalobce měl výdaje ve výši , částka, (platba kartou). Jinak z těchto výpisů není patrné cokoliv dalšího.11. Z oznámení o zesplatnění úvěru soud zjistil, že přípisem ze dne , datum, byl úvěr č. , hodnota, zesplatněn.12. Z předžalobní výzvy včetně doručenky soud zjistil, že přípisem ze dne , datum, byla žalovanému zaslána předžalobní výzva. Tato výzva byla odeslána téhož dne.13. Soud na základě provedeného dokazování učinil tento závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ze dne , datum, . Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému částku , částka, . Žalovaný uhradil celkem , hodnota, splátek ve výši , částka, , tj. celkem , částka, , pročež bylo přistoupeno k zesplatnění úvěru.14. S ohledem na shora uvedené se uvádí, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“).15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“.17. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni, resp. jejím právním předchůdci), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovanou) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.18. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne , datum, , č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu (dle nynější terminologie přestupku), za což mu může podle Nejvyššího správního soudu , právnická osoba, v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále též„Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne , datum, ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.19. Ze shora odkazované judikatury se podává, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. To, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena, anebo nikoli. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18).20. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , dat