28 C 120/2025-108 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 81 526,01 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s ní společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , dne 5. 12. 2018 uzavřela smlouvu o Optimální splátce č. 2734457 uzavřela smlouvu č. 0341979, na jejímž základě se banka zavázala poskytnout žalované na její účet úvěr do výše 258 560 Kč. Žalovaná se zavázala splácet bance tento úvěr ve formě 72 pravidelných měsíčních splátek včetně sjednaného pojištění ve výši 5 609 Kč. Uvedený závazek však žalovaná řádně a včas nehradila, proto banka se žalovanou uzavřela dne 27. 10. 2022 dohodu o uznání a splácení dluhu, na jejíž základě se žalovaná zavázala uhradit bance zbývající část dluhu včetně úroků z úvěru s úrokovou sazbou ve výši 8 % ročně. Sjednané splátky však nebyly ze strany žalované hrazeny. banka tedy celý závazek prohlásila ke dni 13. 3. 2023 za splatný. Zbývající dlužná částka ve výši 81 961,94 Kč nebyla ze strany žalované uhrazena. Tuto pohledávku následně banka postoupila žalobkyni smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 30. 5. 2023, s účinností ke dni 1. 6. 2033. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno doporučeným dopisem. Žalovanou na postoupenou pohledávku nebylo ničeho hrazeno, a to ani po zaslání předžalobní upomínky, žalobkyně tak v řízení požaduje částku 80 528,01 Kč jistiny úvěru, poplatků ve výši 998 Kč, smluvního úroku ve výši 380 Kč splatného ke dni 13. 3. 203, úroku z prodlení ve výši 55,93 Kč splatného ke dni 13. 3. 2033, smluvní úroky ve výši 8% ročně z poplatků 998 Kč a jistiny 80 528,01 Kč od 14. 3. 2023 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 81 906,01 Kč od 14. 3. 2023 do zaplacení.1. Banka ani žalobkyně neprověřovala úvěruschopnost žalované, neboť se jednalo o konsolidaci závazků žalované, tedy pouze optimalizaci stávajících závazků vůči bance za účelem snížení výše splátek.2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že nárok žalobkyně neuznala. Uvedla, že Uznání dluhu uzavřela pod nátlakem zaměstnance banky. Úvěr byl i dle potvrzení banky poskytnut ve výši 234 479 Kč, přesto banka jako zůstatkovou částku úvěru uvedla částku 258 560 Kč a splátky včetně úroků započítávala na tuto výši. Celou situaci se snažila řešit prostřednictvím finančního arbitra, což však žalobkyně odmítla.3. Na základě provedeného dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž předložené důkazy považoval za zcela hodnověrné, dospěl soud k závěru o následujícím skutkovém stavu:4. Z návrhu na uzavření smlouvy o optimální splátce (čl. 23 p. v. spisu) a akceptace návrhu (čl. 22 p. v. spisu) soud zjistil, že žalovaná požádala o konsolidaci svých závazků, přičemž požadovaný úvěr byl v částce 258 560 Kč se 72 pravidelnými měsíčními splátkami v částce 5 609 Kč a roční úrokovou sazbou 16 %, RPSN 17,58 %. Z oznámení o ukončení čerpání úvěru (čl. 23 spisu) poskytla banka žalované úvěr v částce 234 479 Kč. Z dohody o uznání a splacení dluhu ze dne 27. 10. 2022 soud zjistil, že žalovaná uznala svůj dluh co do důvodu i výše 100 000 Kč ke dni 27. 10. 2022 s tím, že ve smlouvě bylo vycházeno z poskytnutého úvěru v částce 258 560 Kč. Z prohlášení o okamžité splatnosti, již vyčerpané částky úvěru včetně úroku a všech ostatních fin. závazků včetně doručenky soud zjistil, že banka z důvodu řádného nesplácení úvěru ze strany žalované přistoupila k zesplatnění celého dluhu ke dni 13. 3. 2023 s tím, že k tomuto dni činil závazek žalované částku 81 961,94 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 5. 2023, potvrzení úplaty a vyrozumění o postoupení pohledávky včetně podacího archu soud zjistil, že pohledávka byla postoupena na žalobkyni ke dni 1. 6. 2023, přičemž žalovaná o tomto byla bankou vyrozuměna dopisem ze dne 12. 6. 2023. Z předžalobní výzvy k plnění včetně podacího lístku soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu dopisem z 30. 5. 2024. Ze souhrnného výpisu pohybů na účtu soud zjistil, že žalovaná uhradila bance v období od 11. 12. 2018 do 3. 2. 2023 částku ve výši 270 879,56 Kč.5. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující – z tohoto důvodu tak soud v odůvodnění rozsudku nerozvádí dílčí skutková zjištění učiněná z těch provedených důkazů, o něž rozhodnutí o věci samé posléze neopřel.6. Soud dále zamítl další návrhy žalované, neboť navrhované důkazy byly ve sporu zcela nadbytečné a nebyly relevantní pro skutkové a právní posouzení věci.7. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:8. Dle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), „je neplatné ujednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smyl a účel zákona vyžaduje.“ Dle § 588 o. z. „soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo odporuje zákonu a zjevně narušuj veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), „smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrtit a zaplatit úroky.“10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“), „spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.“11. Podle § 78 odst. 1 ZSÚ „poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.“12. Podle § 78 odst. 5 ZSÚ „povinnost uvedenou v odstavci 1 má i právní nástupce poskytovatele nebo zprostředkovatele a ten, jehož oprávnění k činnosti zaniklo nebo bylo zrušeno.“13. Podle § 84 odst. 2 ZSÚ „spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.“14. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ „poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“15. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ ve znění účinném do [datum], poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“16. Shora uvedený skutkový závěr soud posoudil po právní stránce tak, že mezi žalovanou a bankou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 ZSÚ. Pohledávka banky na vrácení poskytnutých peněžních prostředků byla postoupena na žalobkyni podle § 1879 o. z.17. Žalobkyni se však již v řízení, ačkoliv byla soudem poučena, nepodařilo prokázat, že by řádně splnila, resp. její právní předchůdce povinnost posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy o úvěru, resp. sama žalobkyně uvedla, že banka úvěruschopnost ani neprověřovala, neboť se jednalo pouze o konsolidaci stávajících závazků žalované. Soud se však s touto námitkou žalobkyně neztotožnil, neboť dospěl k závěru, že posouzení úvěruschopnosti dle výše uvedených ustanovení není poskytovatel povinen jen v případě, že nedochází ke změně závazku ve formě navýšení původního úvěru, přičemž však toto navýšení nemusí spočívat v navýšení částky jistiny, ale také i ve formě nárůstu úrokové sazby, úroků či jiných poplatků apod.18. Z provedeného dokazování pak zcela jasně vyplynulo, že u žalobkyně navíc i došlo k navýšení samotné jistiny úvěru, kdy banka poskytla žalované částku p