47 C 65/2025-39 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se svou žalobou ze dne 3. 9. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 116 333 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu zdůvodnila tím, že byla coby žalující strana účastníkem řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Řízení bylo zahájeno dne 17. 10. 2012 u , adresa, (dále jen „posuzovaný soud“) pod sp. zn. , Anonymizováno, , Anonymizováno, (dále jen „posuzované řízení“) a skončeno 11. 4. 2024 (rozhodnutím odvolacího soudu). Řízení tak trvalo 11 let, 5 měsíců a 25 dní, což je doba zjevně nepřiměřená. Předmětem řízení bylo vypořádání zaniklého jmění manželů. Řízení bylo pro žalobkyni významné, neboť jí žalovaný v posuzovaném řízení (bývalý manžel , tituly před jménem, , jméno FO, , narozený , datum, ) bránil, aby mohla profitovat z majetku, které spadalo do společného jmění manželů. Musela tak žít po dlouhou dobu velmi skromný život, i když vlastnila majetek v miliónových hodnotách. Řízení nebylo složité po procesní, právní ani skutkové stránce. Předmětem sporu fakticky zůstalo ocenění obchodních podílů v obchodních společnostech ve vlastnictví , tituly před jménem, , jméno FO, . Posuzovaný soud přistoupil k vypracování revizního znaleckého posudku a konfrontaci znalců až po 6 letech. Docházelo k prodlevám, kdy ústní jednání byla nařizována po dlouhé době a často byla jednání odročována na žádost původního žalovaného. Žalobkyně urgovala posuzovaný soud k nařízení jednání. Žalobkyně musela po celé roky řešit svou nepříznivou finanční situaci, přičemž k vypořádání zaniklého společného jmění manželů došlo až v době, kdy byla v důchodovém věku. Dne 22. 8. 2024 uplatnila žalobkyně svůj nárok u žalované. Žalobkyně původně požadovala odškodnění ve výši , adresa, Kč, tj. částku 24 000 Kč za každý rok soudního řízení. Stanoviskem ze dne 20. 1. 2025 přiznala žalovaná žalobkyni nárok na odškodnění ve výši 141 667 Kč., Anonymizováno, Žalobkyně nesouhlasila se stanoviskem žalované, že základní částka má být 16 000 Kč za rok řízení. Žalobkyni by za rok řízení měla být přiznána částka alespoň ve výši 17 000 Kč. Žalovaná snížila částku odškodnění o 30 % za složitost řízení, přestože soud nutil účastníky řízení dodávat pořád nové listiny, když by stačilo vyhotovit revizní znalecký posudek. Žalovaná dále navýšila odškodnění o 15 %, což přišlo žalobkyni nedostatečné a částku by zvýšila o 50 %.2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla žalobu zamítnout v podání ze dne 23. 9. 2025. Uvedla, že k projednání žádosti žalobkyně došlo dne 20. 1. 2025. Potvrdila, že obdržela žádost žalobkyně dne 23. 8. 2024, které bylo částečně vyhověno, když bylo žalovanou konstatováno, že v předmětné věci došlo k porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „zákon“) a přiznala žalobkyni zadostiučinění ve výši 141 667 Kč. Poskytnuté zadostiučinění považuje žalovaná za odpovídající okolnostem případu.3. Na jednání dne 10. 3. 2026 vznesla žalovaná námitku promlčení.4. Na jednání dne 10. 3. 2026 bylo učiněno nesporným, že žalobkyně u žalované uplatnila svůj nárok dne 23. 8. 2024.5. Na základě předložených důkazů soud zjistil následující skutečnosti.6. Ze spisu , adresa, , adresa, . , adresa, , jméno FO, , jméno FO, , jméno FO, . , adresa, , , právnická osoba, , jméno FO, .7. Soud ve věci aplikoval zejména následující ustanovení zákonných předpisů:Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek tímto zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.Podle § 13 odst. 1 zákona odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.Podle § 15 odst. 2 zákona se může domáhat náhrady škody u soudu poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména ka) celkové délce řízení,b) složitosti řízení,c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,d) postupu orgánů veřejné moci během řízení ae) významu předmětu řízení pro poškozeného.Podle § 32 odst. 3 zákona nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.Podle § 35 odst. 1 zákona, promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.Podle § 609 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.Podle § 610 odst. 1 obč. zák. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno.Podle § 619 odst. 1 jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Dle odst. 2 právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět mohla.8. Podřazením zjištěného skutkového stavu shora citovaným zákonným ustanovením dospěl soud k závěru, že žalobu je namístě z důvodu promlčení nároku zamítnout, když žalovaná námitku promlčení vznesla na jednání dne 10. 3. 2026. Soud z procesní ekonomie nezjišťoval, zda je dán základ nároku, tj. nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, byť lze připustit, že délka civilního řízení trvající 11 let a 5 měsíců nasvědčuje, že tomu tak patrně bude.9. Ustanovení § 32 odst. 3 zákona upravuje délku a počátek běhu subjektivní promlčecí doby, v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem.10. Rozhodnou skutečností pro určení počátku běhu promlčecí lhůty je v tomto případě den, kdy nabylo právní moci poslední rozhodnutí v naříkaném řízení, promlčecí doba pak činí 6 měsíců. Rozsudek v naříkaném řízení nabyl právní moci dne 11. 4. 2024, promlčecí doba počala běžet 12. 4. 2024, žalobkyně svůj nárok uplatnila u žalované dne 23. 8. 2024, čímž ve smyslu § 35 zákona promlčecí doba neběžela do skončení předběžného projednání nebo po dobu 6 měsíců, tj. do 20. 1. 2025 (stanovisko žalované), následně opětovně počínaje dnem 21. 1. 2025 plynula dál a uběhla marně dne 12. 3. 2025. Žalobkyně však svůj nárok uplatnila žalobou u soudu až dne 3. 9. 2025, tj. výrazně po uplynutí promlčecí doby.11. Obiter dictum soud uvádí, že promlčecí doba v délce 6 měsíců byla shledána Ústavním soudem jako ústavně konformní, neboť jí není mezi jednotlivými poškozenými založena nerovnost intenzity kvalifikovatelné jako protiústavní, ani jím není bezdůvodně privilegován stát; nejde též o projev svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění (Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3252/12).12. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku up