11 C 326/2020-32 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Podáním ze dne 15. 10. 2020 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky, která dle žalobních tvrzení představuje dluh žalovaného jako držitele televizního přijímače za neuhrazené televizní poplatky za období od září 2019 do ledna 2020. Žalovaný přes opakované výzvy žalobkyně neuhradil ani část dluhu. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci byli vyzváni, aby sdělili soudu v určené lhůtě, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s poučením, že pokud se nevyjádří, má soud za to, že nemají proti rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání námitek (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a § 115a o. s. ř). Žalobkyně svůj souhlas vyjádřila v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, žalovaný na výzvu nereagoval a soud má tedy za to, že nemá proti postupu podle § 115a o. s. ř. žádné námitky. Soud tak věc rozhodl bez nařízení jednání, jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a rozsudek veřejně vyhlásil. 4. V dané věci jde o spor, kde hodnota požadovaného peněžitého plnění nepřevyšuje částku uvedenou v § 202 odst. 2 o. s. ř. tedy na jistině 10 000 Kč (bez příslušenství), jde o tzv. bagatelní řízení. Z § 157 odst. 4 o. s. ř. plyne, že v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1 o. s. ř.), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 5. Po skutkové stránce má soud za prokázané, že žalovaný se dle potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků ze dne 16. 9. 2020 přihlásil v srpnu 2019 jako držitel televizního přijímače. Žalovanému tak vznikla zákonná povinnost platit televizní poplatky, a to vždy do patnáctého dne kalendářního měsíce. Žalovaný neuhradil televizní poplatek za měsíce září 2019 až leden 2020, čímž mu vůči žalobkyni vznikl dluh ve výši 675 Kč. 6. Po právní stránce soud posoudil předmětnou věc následovně. Podle § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. 7. Podle § 6 zákona č. 348/2005 Sb. činí měsíční výše televizního poplatku 135 Kč. 8. Podle § 7 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. je-li poplatníkem fyzická osoba, je televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. První platba televizního poplatku je splatná nejpozději do patnáctého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem. 9. Podle § 10 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích nezaplatí-li poplatník včas televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. 10. Žalovanému jakožto držiteli televizního přijímače vznikla zákonná povinnost hradit žalobkyni televizní poplatky ve výši stanovené tímto zákonem. Žalovaný tuto povinnost řádně nesplnil, když žalobkyni neuhradil poplatky za období od září 2019 do ledna 2020 v celkové výši 675 Kč. Žalobkyni tak vzniklo právo požadovat po žalovaném nejen dlužnou jistinu, ale též zákonný úrok z prodlení ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a paušální náhrady hotových výdajů ve výši 200 Kč za dva úkony, a to výzvu k plnění ze dne 15. 7. 2020 a písemné podání ve věci ze dne 15. 10. 2020, dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 1 a 3 písm. a) a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. 12. Při aplikaci § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. soud přihlédl k tomu, že žalobkyně podala u zdejšího soudu totožné žaloby (tj. se stejným obsahem, strukturou, řazením vět) týkající se nároku téhož druhu (tj. nezaplacení televizního poplatku), byť jiných dlužníků. Soud má tak za to, že předmětná žaloba naplňuje znaky ustáleného vzoru uplatňovaného opakovaně týmž žalobcem (resp. jeho zástupcem) ve skutkově i právně obdobných věcech. Dle názoru soudu lze též předpokládat, že stejné žaloby podává žalobkyně i u ostatních obecných soudů dalších dlužníků. 13. Vzhledem k výše uvedenému se soudu nejeví dále jako účelné, aby si žalobkyně pro vyhotovení takové žaloby, včetně jejího hromadného zaslání s ostatními žalobami soudu, sjednávala zastoupení advokátem, když je toho názoru, že zastupující advokát sám, v rámci tohoto procesu ani žádný konkrétní úkon sám neučiní. V uvedeném směru soud vychází také z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, ve kterém byly vysloveny následující závěry. Žalobkyně je v převážné míře financována z televizních poplatků, stanovených zákonem č. 348/2005 Sb. Podstatou poplatku je majetkový transfer upínající se k zařízení schopnému reprodukovat televizní vysílání. Žalobkyně z důvodů své nezávislosti není součástí státní moci, ale stát pro její fungování vytváří podmínky, a to ve formě zákonných záruk. Postavení žalobkyně je z hledisek výše naznačených, ve srovnání s ostatními subjekty působícími v mediálním prostoru, značně odlišné. Není tak přiléhavé akcentovat skutečnost, že žalobkyně je nezávislá na státním rozpočtu, že hospodaří s vlastním majetkem a že stát neodpovídá za její závazky. Činnost žalobkyně jistě není výkonem veřejné moci. Nicméně na poli svého působení se těší výsadnímu postavení (k čemuž má vytvořené specifické podmínky) a lze tak na něj v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Agendu televizních poplatků spravuje sama žalobkyně, což plyne z její výroční zprávy o hospodaření a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři. Racionální smysl právního zastoupení advokátem se proto do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci právního útvaru žalobkyně. Soud proto v projednávané věci s ohledem na nastíněné názory nepovažuje náklady řízení spojené s právním zastoupením za účelně vynaložené ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.