11 C 314/2021-51 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobkyně se podáním ze dne 29. 6. 2021 domáhala proti žalované zaplacení částky ve výši 47 667 Kč s příslušenstvím. Dle žalobních tvrzení podala dne 6. 11. 2016 prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na webových stránkách žalobkyně žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Po přezkoumání úvěruschopnosti zaslala žalobkyně žalované nabídku k uzavření smlouvy o úvěru, kterou žalovaná akceptovala prostřednictvím vložení podpisového kódu zaslaného na jí uvedené telefonní číslo do příslušného pole v rámci webové stránky žalobkyně nebo její mobilní aplikace a smlouva byla následně zaslána na e-mailovou adresu žalované. Na základě smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalované neúčelový bezhotovostní úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr včetně poplatku ve výši 990 Kč za poskytnutí úvěru a dalších poplatků za doplňkové služby a úroků ve výši 1 470 Kč splácet ve 24 pravidelných měsíčních splátkách. Dne 6. 11. 2019 byla částka ve výši 30 000 Kč zaslána na číslo účtu žalované uvedené ve smlouvě. Žalovaná své smluvní povinnosti neplnila řádně, když uhradila pouze částku 1 Kč dne 8. 12. 2019, částku 1 Kč dne 8. 2. 2020 a částku 428 Kč dne 17. 3. 2020 Vedle žalované jistiny požadovala žalobkyně též úhradu poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 990 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 495 Kč, poplatků za SMS servis v celkové výši 245 Kč, poplatků za prodloužení splatnosti„ korunovým odkladem“ v celkové výši 5 512 Kč, úroků v celkové výši 5 880 Kč, účelně vynaložených nákladů v celkové výši 460 Kč a smluvních pokut v celkové výši 4 087 Kč, to vše s příslušenstvím, které představuje zákonný úrok z prodlení ve výši 443,93 Kč od 14. 5. 2021 do 29. 6. 2021 a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % z částky 47 667 Kč od 29. 6. 2021 do zaplacení. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Dne 6. 11. 2019 zaslala žalobkyně na bankovní účet č. [bankovní účet] částku ve výši 30 000 Kč. Ze sdělení banky [banka] bylo zjištěno, že majitelkou předmětného bankovního účtu je žalovaná. Předžalobní upomínkou ze dne 14. 5. 2021 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 47 667 Kč z titulu smlouvy o úvěrové smlouvy, a to do 30 dnů ode dne sepsání předžalobní výzvy. Žalovaná doposud dluh neuhradila. 5. Po právní stránce soud posoudil věc následovně. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, kdy v řízení nebylo prokázáno, že by mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, neboť úvěrová smlouva a rámcová smlouva byly předloženy bez podpisů stran. Soud si je vědom, že smlouva měla být uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, žalobkyně však žádným způsobem nedoložila, že by tak učinila skutečně žalovaná, a to navíc v předloženém znění. Potvrzením o provedené platbě ze dne 6. 11. 2019 žalobkyně pouze prokázala, že žalované byla téhož dne poukázána částka ve výši 30 000 Kč. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně unesla své břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu k poskytnutí peněžních prostředků žalované, nikoliv však k právnímu důvodu (uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla částka poskytnuta). 6. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soud postupoval dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle něhož se bezdůvodně obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Při vědomí, že v řízení nebyl prokázán právní důvod, na jehož základě právní předchůdkyně žalobkyně poukázala žalované částku 30 000 Kč, soud posoudil předmětnou částku jako bezdůvodné obohacení žalované. 7. Jelikož nebylo prokázáno uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, nemají v žalobním tvrzení oporu žalobkyní účtované částky za poplatky v celkové výši 7 242 Kč, nárok na úroky v celkové výši 5 880 Kč, ani nároky na náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 460 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 087 Kč. Soud proto nemohl než žalobu do těchto nároků jako zcela neprůkaznou zamítnout. 8. Žalobkyně započítala platby ze dne 8. 12. 2019 ve výši 1 Kč a ze dne 8. 2. 2020 ve výši 1 Kč na dlužnou jistinu a platbu ve výši 428 Kč dne 17. 3. 2020 započítala na dlužné poplatky. Soud v této souvislosti uvádí, že všechny platby započítal na jistinu, kterou proto žalobkyni přiznal ve výši 29 570 Kč. 9. Vzhledem k prodlení žalované ve smyslu § 1970 o. z. požadovala žalobkyně též přiznání úroků z prodlení od 14. 5. 2021. S tímto požadavkem žalobkyně se soud však neztotožňuje, neboť již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že:„ Bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.“ Dluh žalované se tak v intencích výše uvedených závěrů stal splatným až učiněnou výzvou ze dne 14. 5. 2021, která byla žalované zaslaná téhož dne. Žalovaná měla plnit do 30 dnů, tj. do 13. 6. 2021. Žalobkyni lze zčásti přisvědčit, že žalovaná byla povinna ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. plnit bez zbytečného odkladu (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ještě odkazuje na § 563 zákona č. 40/1964 Sb.), samotná lhůta k plnění však může vyplývat vždy pouze ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určována věřitelem (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054), 1. vydání, 2014, s. 998-1014). V předmětném případu tak soud nejprve přezkoumal lhůtu stanovenou žalobkyní a dospěl k závěru, že daná lhůta odpovídá § 1958 odst. 2 o. z., proto přiznal žalobkyni úroky z prodlení od 14. 6. 2021 ve výši, která je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích. Ve zbylém rozsahu soud žalobu ohledně příslušenství zamítl. 10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř., podle kterého platí, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Žalobkyně byla neúspěšná pouze co do části příslušenství žalované částky, proto jí soud přiznal plnou náhradu nákladů řízení v částce 4 085 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 907 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 29 570 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč. 11. Při aplikaci § 14b a. t. soud přihlédl k tomu, že žalobkyně podala u zdejšího soudu totožné žaloby (tj. se stejným obsahem, strukturou, řazením vět) týkající se nároku téhož druhu (tj. nezaplacení dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru), byť jiných dlužníků. Soud má tak za to, že předmětná žaloba naplňuje znaky ustáleného vzoru uplatňovaného opakovaně týmž žalobcem (resp. jeho zástupcem) ve skutkově i právně obdobných věcech ve smyslu § 14b odst. 1 písm. a) a. t. Dle názoru soudu lze též předpokládat, že stejné žaloby podává žalobkyně i u ostatních obecných soudů dalších dlužníků.