12 C 170/2021-53 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobou došlou soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky jako dluhu ze smlouvy o půjčce, kterou žalovaná uzavřela dne [datum] s právním předchůdcem žalobkyně – společností [právnická osoba] [IČO]. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 30 000 Kč v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala finanční prostředky vrátit do [datum] a to včetně poplatku ve výši 22 080Kč. Na dlužnou částku dle sdělení žalobkyně uhradila 43 250Kč. Pohledávka za žalovanou přešla na žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] vyplývá, že dne [datum] byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částku 30 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit v pravidelných týdenních splátkách - včetně částky 22 080 Kč představující náklady spotřebitelského úvěru - ve výši á 960 Kč. Žalovaná svým podpisem stvrdila čerpání úvěrované částky. Žalovaná na svůj dluh zaplatila toliko 43 250 Kč. 4. Jakkoli je žaloba projednatelná, vykazuje dílčí nedostatky. Žalobkyně se z nařízeného ústního jednání omluvila, nepožádala o jeho odročení. Soud tak nemohl vyzvat žalobkyni s poučením dle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) k doplnění tvrzení a důkazů. Tuto poučovací povinnost přitom soud může plnit pouze při jednání. Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Tento postup soudu je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR (viz rozsudky spisová značka 25 Cdo 1704/2006, spisová značka 21 Cdo 4314/2008, usnesení spisová značka 21 Cdo 5232/2007). 5. V obecné rovině soud uvádí, že se v rámci svého právního hodnocení řídil právními předpisy účinnými do 31. 12. 2013 (též„ dosavadními“ právní předpisy), a to s odkazem na ust. § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., tzv. (nového) občanského zákoníku, dle něhož platí, že není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. 6. Dle § 497 zák. č. 513/1991 Sb., tzv. obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 23 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, právní vztahy týkající se spotřebitelského úvěru vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními právními předpisy. 8. Podle § 2 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), pro účely tohoto zákona se rozumí spotřebitelským úvěrem poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit (písm a.)), spotřebitelem fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a v jejíž prospěch je spotřebitelský úvěr sjednáván (písm. b)), věřitelem fyzická nebo právnická osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo sdružení takovýchto osob, (písm. c)). 9. Podle § 52 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „obč. zák.“), spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. 10. Podle § 55 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 2010 ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy. 11. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. 12. Se zřetelem ke shora citovaným ustanovením lze uzavřít, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne 8. 3. 2009 smlouvu o spotřebitelském úvěru (dle § 497 och. Zák. a zák. 210/2001Sb.) Smlouva byla současně uzavřena jako tzv. spotřebitelská, neboť na jedné straně figuruje žalobkyně v pozici podnikatele – profesionála a na straně druhé žalovaný v pozici spotřebitele – fyzické osoby, tedy laika. Spotřebiteli je právním řádem tradičně poskytována zvýšená ochrana, a to kvůli vyvážení jeho přirozeně slabšího právního postavení v soukromoprávních vztazích vůči podnikatelům (profesionálům), je tedy třeba vycházet i ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. 13. Smlouva o úvěru je zachycena na předtištěném formuláři, v němž jsou pouze ručně dopsána generália žalované. Podle uvedených znaků je smlouva o úvěru smlouvou adhezní, pro niž je charakteristické, že její obsah byl předem určen stranou poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své obchodní činnosti, aniž jej spotřebitel měl možnost ovlivnit. Tímto způsobem sjednaná smlouva o úvěru včetně jejího zajištění vykazuje znaky obchodního jednání charakterizovaného pojmem„ přijmi nebo nech být“ (take it or leave it); spotřebitel nemá jinou možnost, než smlouvu přijmout nebo odmítnout jako celek. 14. Jak opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud, např. v rozhodnutí ze dne 20.6. 33 Cdo 1201/2012„ Skutečnost, že úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 51a obč. zák.), ovlivňuje postavení smluvních stran mimo jiné v tom směru, že národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici (nepřímý účinek) (ESD, C -106/89, ve věci Marleasing SA proti La Comercial Internationale de Alimentacion SA, ESD, C -240–244/98, ve věci Océano Grupo proti Rocio Murciano Quintero, ESD, C -212/04, ve věci Konstantinos Adeneler a ostatní, Sbírka rozhodnutí I -06057/2006). Autonomní charakter práva Evropské unie (tedy i směrnice Rady 93/13 EHS z 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách) znamená, že výklad směrnic i provádějící národní úpravy musí být vždy prováděn v kontextu práva Evropské unie, a nikoliv národního práva a jeho pojmosloví (ESD, C -29/76, ve věci LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Eurocontrol); tento princip akcentoval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 27. září 2012, sp. zn. 33 Cdo 3793/2011, publikovaném pod č. 12/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. <i>15. Nezbytnost ochrany spotřebitele je dána jeho nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – dodavatel (obchodník profesionál), vyplývajícím z nerovnováhy vyjednávací síly (shora zmíněné jednání charakterizované sloganem„ přijmi nebo nech být“), nerovnoměrnosti znalostí (u profesionála větší zkušenost s prodejem nabízeného výrobku, produktu či služeb, doprovázená zpravidla i lepší znalostí práva) a z ekonomické neúměrnosti zdrojů (ve věcech spotřebitelského úvěru je to spotřebitel, jenž pro nedostatek finančních prostředků žádá o úvěr u věřitele, který má úvěrování v předmětu podnikání). Systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (ESD, C -240/98 až C -244/98, ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, Recueil, bod 25, a ESD, C -168/05, Mostaza Claro, bod 25). Vzhledem k takovému nerovnému postavení čl. 6 odst. 1 směrnice stanoví, že nepřiměřené podmínky (zneužívající klauzule)„ nejsou pro spotřebitele závazné“. Jak vyplývá z judikatury, jedná se o kogentní ustanovení, které směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která umožňuje obnovit rovnost mezi těmito smluvními stranami (výše uvedený rozsudek Mostaza Claro, bod 36, a rozsudek ve věci C -243/08, Pannon GSM, bod 25). K tomu, aby mohla být zajištěna směrnicí 93/13 zamýšlená ochrana, může být nerovné postavení existující mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem narovnáno pouze