17 C 194/2021-22 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 5 869,98 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku z titulu nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající ze smlouvy o kontokorentním úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále je„ původní věřitelka“) a žalovaným dne 3. 5. 2012. Na základě této smlouvy byl žalovanému na účtu č. [bankovní účet] poskytnut kontokorentní úvěr s limitem 5 000 Kč, který byl úročen 18,90 % ročně. Žalovaný se zavázal nepřekročit sjednanou výši kontokorentu a splatit jej včetně úroků a souvisejících poplatků nejpozději do jednoho roku od prvního čerpání. Žalovaný se však dostal do nepovoleného debetního zůstatku, který činil 5 869,98 Kč. Vzniklý debet žalovaný nevyrovnal, jeho dluh byl proto převeden na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků č. [bankovní účet] a úvěr byl ke dni 9. 11. 2019 v celé výši zesplatněn. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 9. 2020 byla pohledávka za žalovaným včetně příslušenství postoupena na žalobkyni a postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno. Vedle jistiny dluhu požadovala žalobkyně dále sjednaný úrok ve výši 18,90 % ročně z částky 5 869,98 Kč a zákonný úrok z prodlení, to vše ode dne následujícího po dni zesplatnění dluhu do zaplacení. 2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Ze Smlouvy o kontokorentním úvěru na sporožirovém účtu ze dne 31. 5. 2012 (v žalobě nesprávně uvedeno 3. 5. 2012) soud zjistil, že jejím obsahem je závazek původní věřitelky jakožto bankovního ústavu poskytnout žalovanému na bankovním účtu č. [bankovní účet] kontokorentní úvěr ve výši 5 000 Kč a závazek žalovaného jej splatit včetně smluveného úroku ve výši 18,9 % ročně a ceny souvisejících služeb do 1 roku od prvního čerpání kontokorentu. Pro případ prodlení s úhradou závazku žalovaného strany sjednaly v čl. III smlouvy právo původní věřitelky prohlásit úvěr a veškeré její pohledávky za žalovaným za okamžitě splatné. Z výpisu z úvěrového účtu žalovaného soud zjistil, že žalovaný úvěr čerpal a jakým způsobem byl úvěr splácen. Z dopisu původní věřitelky ze dne 10. 11. 2019 soud zjistil, že jeho obsahem je výzva žalovanému k úhradě dlužné částky ve výši 5 869,98 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 9. 2020 soud zjistil, že původní věřitelka postoupila pohledávku vyplývající z uvedené úvěrové smlouvy v celé výši včetně veškerého příslušenství žalobkyni. 5. S ohledem na zjištění učiněná z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalovaný uzavřel dne 3. 5. 2012 smlouvu o kontokorentním úvěru na sporožirovém účtu, na kterém mu byl poskytnut kontokorent s limitem 5 000 Kč. Čerpané prostředky byly úročeny 18,90 % ročně. Žalovaný porušil svou povinnost, když se dostal do nepovoleného debetního zůstatku ve výši 5 869,98 Kč, který původní věřitelce ani po opakovaných výzvách neuhradil. Předmětná pohledávka včetně příslušenství byla s účinností ke dni 18. 9. 2020 postoupena na žalobkyni. Ke dni zesplatnění činila dlužná jistina 5 799,72 Kč, výše kapitalizovaného úroku a úroku z prodlení 70,26 Kč. Oznámením ze dne 14. 10. 2020 bylo postoupení pohledávky oznámeno žalovanému. Žalovaný na svůj dluh žalobkyni ničeho nneuhradil, a to ani po předžalobní výzvě ze dne 8. 6. 2021. 6. Po právní stránce posoudil soud věc podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen„ obch. zák.“) ve spojení s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť právní vztah mezi účastníky vznikl před 1. 1. 2014, tj. před účinností občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. 7. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 497 obch. zák. se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 502 věta prvá obch. zák. od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. 9. Podle § 504 obch. zák. je dlužník je povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán. 10. Podle § 369 věta první obch. zák. je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského. 11. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 12. Na základě uvedeného dospěl soud k závěru, že mezi původní věřitelkou a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 497 a násl. obch. zák. Žalovanému byl poskytnut kontokorentní úvěr s limitem 5 000 Kč, který žalovaný čerpal. Následně se dostal do nepovoleného debetního zůstatku, který se zavázal vyrovnat, svou povinnost však porušil a svůj dluh neuhradil. Sazbu úroku z úvěru si účastníci smlouvy o úvěru smluvně sjednali. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 a násl. o. z. Žalovaný netvrdil, tím méně prokázal, že by žalobkyni dluh uhradil, nezpochybnil žádná její tvrzení ani předložené důkazní prostředky, kterými byla tato tvrzení prokázána. Soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl, a to včetně požadovaného příslušenství v podobě smluvního úroku 18,90 % ročně a zákonného úroku z prodlení, na které vzniklo žalobkyni právo podle § 369 obch. zák. ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 6 825,93 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Soud aplikoval ust. § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., neboť je mu z jeho činnosti známo opakované podávání žalob téže žalobkyně (a téhož advokáta) ve skutkově i právně obdobných věcech, přičemž ze žalob (resp. návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu) vyplývá ustálenost vzoru ve smyslu § 14b odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb.