11 C 156/2020-502 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobou doručenou soudu dne 30. 6. 2020 a doplněnou podáním ze dne 27. 1. 2021 (č. l. 201) se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení shora uvedené částky představující dle ní nárok za poskytnuté zdravotní služby pacientům – pojištěncům žalované za rok 2017. K odůvodnění žaloby uvedla, že je příspěvkovou organizací, jejímž zřizovatelem je Česká republika - Ministerstvo zdravotnictví, přičemž zřízena byla za účelem poskytování zdravotních služeb na základě rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 25. 11. 1990, č. j. OP-054-25 .11.90. Žalobkyně odkázala na závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR (zejména na nález ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13 a na nález ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16), dle nichž v podmínkách cenové regulace vydané úhradovou vyhláškou a omezené smluvní volnosti ve smyslu vyhlášky o rámcových smlouvách úhrada za poskytnuté zdravotní služby má odpovídat alespoň účelně vynaloženým nákladům za tyto služby při absenci jiných zdrojů financování poskytnutých služeb. Žalobkyně má za to, že v segmentu hospitalizační péče poskytnuté žalobkyní pojištěncům žalované tento požadavek na základě vyúčtování v roce 2017 splněn nebyl. Žalobkyně proto žádá doplacení částky 18 965 032 Kč za poskytnuté zdravotní služby ve formě hospitalizací pojištěnců žalované v roce 2017 ve výši rozdílu mezi reálnými náklady účelně vynaloženými za tyto služby a úhradou za tyto služby, neboť žalobkyně objektivně neměla a nemá jiných zdrojů financování těchto zdravotních služeb. 2. Žalobkyně dále uvedla, že mezi účastnicemi řízení byla dne 31. 3. 2013 uzavřena smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb 1NEM_00011, jejíž forma a obsah v podstatném ohledu vychází z vyhlášky o rámcových smlouvách i jejích příloh. Pro rok 2017 strany uzavřely úhradový dodatek NEM/2017. Žalobkyně v žalobě uvedla výpočet, jakým došla k žalované částce, zdůraznila, že nejprve vyzvala žalovanou k úhradě částky 40 664 956,83 Kč představující rozdíl mezi celkovou úhradou za zdravotní služby poskytnuté pojištěncům žalované v roce 2017 a celkovými náklady žalobkyně na tyto zdravotní služby vynaložené, přičemž náklady byly kalkulovány na základě metodiky DRG. Žalobkyně však touto žalobou uplatňuje toliko částku 18 965 032 Kč jako rozdíl mezi žalobkyní nutně vynaloženými náklady na poskytování hrazených služeb v roce 2017 očištěných od jiných zdrojů financování a úhradami provedenými žalovanou za totéž časové období v jednotlivých segmentech zdravotní péče. Žalobkyně dále poukázala na problémy ve zdravotnictví obecně a na nutnost udržovat v pohotovosti infekční kliniku s ohledem na pandemii Covid 19. 3. Při jednání dne 21. 6. 2022 žalobkyně žalobní tvrzení rozvedla a doplnila o námitku absolutní neplatnosti mezi stranami uzavřeného úhradového dodatku pro rok 2017 pro rozpor se zákonem o cenách. Zdůraznila, že byť dle výročních zpráv pro rok 2017 žalobkyně měla skončit v kladném hospodářském výsledku, dle předloženého znaleckého posudku byl výsledek hospodaření ztrátový. Z toho je evidentní, že úhrada poskytnutá od žalované nepostačovala ani na úhradu nutně vynaložených nákladů žalobkyně na péči o pojištěnce žalované v segmentu hospitalizační péče. Je zřejmé, že náklady na poskytnutí zdravotní péče byly nedostatečnou úhradou přeneseny na žalobkyni – poskytovatele zdravotní péče v důsledku cenové regulace, která snížila cenu této služby tak, že eliminovala možnost návratnosti vynaložených nákladů. Žalobkyně dále poukázala na minimální možnost vyjednat jiné znění úhradového dodatku, když především v části individuálně smluvně sjednané složky úhrady žalovaná trvala na znění odpovídající úhradové vyhlášce pro rok 2017. Žalobkyně považuje úhradový dodatek vzhledem k procesu jeho sjednávání za adhezní smlouvu ve smyslu ust. § 1798 a následující občanského zákoníku. 4. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Ve vyjádření ze dne 20. 11. 2020 (č. l. 167), ze dne 26. 7. 2021 (č. l. 320) a zejména ze dne 4. 1. 2022 (č. l. 453) uvedla, že nárok žalobkyně nemá opodstatnění ani ve smlouvě ani v zákoně; odkaz na nálezy Ústavního soudu ČR považuje za nepřiléhavý, když tyto dopadaly na jinou skutkovou situaci. K věci samé ohledně nároku žalobkyně za rok 2017 a jejích úhrad ze strany žalované zdůraznila, že žalobkyně dle obsahu výročních zpráv nebyla ve ztrátě, ale v kladném hospodářském výsledku a již z toho důvodu je nárok neopodstatněn. K výši částky, která je žalobou požadována, žalovaná uvedla, že ačkoli žalobkyně ve své žalobě popisuje metodiku, jakým způsobem k této částce došla, přesné vyčíslení není možné ze žaloby zjistit; závěr plynoucí ze znaleckého posudku je nepřezkoumatelný, a to především pro zjištěná pochybení v hospodaření žalobkyně při kontrole hospodaření Ministerstvem zdravotnictví, které vyústilo v trestní stíhání (mimo jiné tehdejší ředitelky žalobkyně); vzhledem k tomu, že v hospodaření žalobkyně (mimo jiné i v předmětném období) byly zjištěny závažné nedostatky, plynoucí zejména ze zadávání veřejných zakázek bez řádného výběrového řízení, jsou závěry uváděné ve znaleckém posudku přinejmenším diskutabilní. Poukaz na epidemii nemoci Covid 19 považuje žalovaná za účelovou s ohledem na to, že předmětem žaloby má být rok 2017, kdy pandemie nebyla. Žalovaná dále zdůraznila, že pokud je postupováno podle úhradové vyhlášky, která není z konkrétních důvodů protiústavní (či protizákonná), jedná se přípustnou regulaci výše úhrady za zdravotní služby, resp. postup podle platné právní úpravy. Ústavní soud ČR dle žalované rozhodně neříká, že by vznikalo právo na dorovnání nadměrných nákladů poskytovatele zdravotních služeb, nýbrž judikuje, že z úhradové vyhlášky nesmí vyplývat takové podmínky výpočtu úhrady, které by poskytovatelům zdravotních služeb fakticky znemožňovaly podnikání. Z žádného z těchto závěrů Ústavního soudu ČR nevyplývá, že by neměla být respektována úhrada za zdravotní služby dle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a dle příslušných úhradových vyhlášek na daný kalendářní rok (vydaných ve smyslu § 17 odst. 5 uvedeného zákona). Z rozhodnutí Ústavního soudu ČR (na která odkazuje žalobkyně) nevyplývá žádný obecný přímý nárok, neboť by takový nárok nemohl existovat extra legem. Uvedená rozhodnutí by mohla být relevantní pro spor ohledně ústavnosti úhradové vyhlášky č. 348/2016 Sb. pro rok 2017. Žalobkyně však žádná tvrzení, kterými by zpochybňovala konkrétní podmínky výpočtu úhrady dle úhradové vyhlášky ani neprezentovala, resp. neuvedla, v čem spatřuje faktické znemožnění podnikání poskytovatelů zdravotních služeb. Žalovaná má naopak za to, že úhradová vyhláška č. 348/2016 Sb. pro rok 2017 zajistila úhradu veškerých nákladů nutně vynaložených na poskytování hrazených zdravotních služeb a stanovila výši jejich výpočtu standardně a bez jakékoliv nepřiměřené redukce či limitace, která by mohla zavdat úvahy o zásahu do práva na podnikání poskytovatelů. Žalovaná dále poukázala na již konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR, když z jejich závěrů plyne, že prostor pro ingerenci soudu je dán tehdy (a jen tehdy), když není přijata úhradová vyhláška (která by byla souladná s ústavou a zákonem) a současně absentuje dohoda stran. Pokud se strany o podmínkách úhrady dohodly, je nutno takovou dohodu respektovat a soud nemůže svým zásahem závazky stran měnit. Z citovaných rozhodnutí naopak plyne závěr, že je nutno výsostně respektovat zásadu pacta sunt servanda, která je taktéž garantována ústavním právem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020 či usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 989/21). 5. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. 6. Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že žalobkyně je státní příspěvkovou organizací, která má se žalovanou - zaměstnaneckou zdravotní pojišťovnou uzavřenou smlouvu 1NEM_00011 ze dne 31. 3. 2013. Z této smlouvy plyne, že byla uzavřena v souladu s ust. § 17 odst. 1, 2 zákona č. 48/1997 Sb. a v souladu s vyhláškou č. 618/2006 Sb. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 12. 2017. Dodatkem číslo III. k této smlouvě bylo sjednáno, že po uplynutí doby 5 let se smlouva automaticky prodlužuje o jeden rok, pokud jedna ze smluvních stran písemně neoznámí nejpozději rok před uplynutím doby její účinnosti druhé straně svůj úmysl smlouvu ukončit. Dodatek byl podepsán dne 14. 12. 2015. Dle čl. IV. odst. 1 smlouvy se hodnoty bodu pro zdravotní péči hrazenou podle seznamu výkonů, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení podle § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. uvedou v dodatku ke smlouvě podle zvláštního právního předpisu. Dle čl. IV. odst. 3 mezi smluvními stranami musí být vždy předem dohodnuto zvýšení nebo snížení objemu poskytovaných hrazených služeb z důvodu změny kapacity, struktury zdravotnického zařízení poskytovatele nebo změny či obnovy přístrojového vybavení specifikovaného ve smlouvě. Dle čl. XI. odst. 1 právní vztahy mezi smluvními stranami ve věcech neuprav