17 C 281/2022-24 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 25 000 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že mezi její právní předchůdkyní, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitelka“) a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na jejímž základě se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 25 000 Kč, žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky včetně sjednaného úroku 24 % p. a. původní věřitelce splatit ve 14 splátkách, přičemž poslední splátka byla splatná dne 14. 8. 2019. Původní věřitelka své povinnosti dostála, když 14. 6. 2018 žalovanému finanční prostředky poskytla, žalovaný však svou povinnost porušil, neboť na svůj dluh neuhradil ničeho. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 postoupila původní věřitelka pohledávku za žalovaným na společnost [právnická osoba], [IČO] a tato ji následně postoupila na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2021. Žalobkyně proto z titulu předmětné úvěrové smlouvy po žalovaném požaduje zaplacení částky 25 000 Kč představující nesplacenou jistinu úvěru, smluvní úrok ve výši 24 % ročně z dlužné jistiny od 15. 6. 2018 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny od 15. 8. 2019 do zaplacení. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil ani po předžalobní výzvě ze dne 26. 2. 2020. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu dali svým postojem souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 14. 6. 2018 bylo prokázáno, že mezi původní věřitelkou a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku spolu s úrokem ve 24 % ročně a dalšími poplatky (v celkové výši 21 500 Kč, které však žalobkyně nepožaduje) splatit ve 14 měsíčních splátkách, kdy splatnost poslední splátky připadla na 14. 8. 2019. Žalovaný však na svůj dluh dosud ničeho neuhradil. Předmětná pohledávka za žalovaným byla postoupena nejprve na právní předchůdkyni žalobkyně a následně na žalobkyni, oznámení bylo žalovanému písemně oznámeno. 5. Po právní stránce posoudil soud věc takto: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. 10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 11. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 12. V první řadě dospěl soud k závěru, že původní věřitelka dostála své povinnosti předvídané § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když před uzavřením smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých a dostatečných informací, přičemž po porovnání dosahovaných příjmů a výdajů žalovaného včetně informací získaných z veřejných registrů nevyplynuly žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Žalovaný při uzavírání smlouvy uvedl, že je zaměstnán na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem ve výši 28 243 Kč, bydlí v nájmu u rodičů s další výdělečně činnou osobou, jeho celkové měsíční výdaje činí 8 850 Kč. Uvedené původní věřitelce doložil nájemní smlouvou, pracovní smlouvou a výplatními páskami. Správnost těchto údajů žalovaný potvrdil svým podpisem. 13. Mezi původní věřitelkou a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 2395 o. z. Žalovaný se smlouvou zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit, a to včetně sjednaného úroku z úvěru. Žalovaný však tyto své smluvní povinnosti porušil, když na svůj dluh neuhradil ničeho. Žalovaný netvrdil, tím méně prokázal, že by žalobkyni dluh uhradil, nezpochybnil žádná tvrzení žalobkyně ani předložené důkazní prostředky, jimiž byla tato tvrzení prokázána. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku, tedy vyhověl žalobě jak co do žalované částky, tak i co do sjednaného úroku i úroku z prodlení uplatněného v souladu s § 1970 ve výši specifikované v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 8 200 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 25 000 Kč sestávající z částky 2 100 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t.