17 C 317/2022-28 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 9 376 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi její právní předchůdkyní, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitelka“) a žalovaným, byla dne 27. 5. 2021 prostřednictvím webových stránek původní věřitelky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] platná a účinná ve znění smlouvy téhož čísla ze dne 19. 7. 2021. Její nedílnou součástí byly Obchodní podmínky Smlouvy o úvěru. Na základě předmětné smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 8 000 Kč, který se zavázal spolu s příslušenstvím žalobkyni vrátit do 18. 8. 2021. Žalovaný však tuto svou povinnost porušil, čímž původní věřitelce vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné částky a paušální náhrady nákladů spojených s vymáháním pohledávky. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021 a postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně tak po žalovaném požadovala zaplacení neuhrazené jistiny úvěru ve výši 8 000 Kč, nesplaceného úroku ve výši 1 840 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 1 376 Kč, nákladů na upomínání ve výši 150 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč, dále úrok z prodlení kapitalizovaný částkou 320,44 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8 000 Kč od 9. 2. 2022 do zaplacení. 2. Usnesením ze dne 27. 10. 2022 č. j. 17 C 317/2022-19 byla žalobkyně vyzvána k doplnění svých tvrzení a doložení souvisejících listin stran skutečnosti, zda a jakým způsobem zkoumala původní věřitelka před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. V návaznosti na tuto výzvu žalobkyně uvedla, že takovými doklady nedisponuje, a vzala svou žalobu zpět co do požadované smluvní pokuty ve výši 1 376 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1840 Kč a nákladů na upomínání ve výši 150 Kč. Soud proto řízení v rozsahu tohoto zpětvzetí podle § 96 odst. 1 o. s. ř. zastavil (výrok I.). 3. Žalovaná se k žalobě žádným způsobem nevyjádřila. 4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 5. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Mezi původní věřitelkou a žalovaným byla dálkovým způsobem uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč; žalovaný zavázal poskytnutý úvěr včetně úroku 1 840 Kč splatit do 18. 8. 2021 (viz Smlouva o úvěru [číslo] ze dne 27. 5. 2021 ve znění smlouvy téhož čísla ze dne 19. 7. 2021, Výpis z bankovního účtu původní věřitelky obsahující údaj o verifikační platbě od žalovaného). Žalovaný úvěr v plné výši čerpal (viz Výpisy z bankovního účtu původní věřitelky), do data splatnosti však úvěr nevrátil, a to ani po opakovaném písemném upomínání (viz upomínka ze dne 10. 7. 2021, 19. 7. 2021 a 18. 9. 2021, dopis právního zástupce žalobkyně ze dne 18. 3. 2022, předžalobní upomínka ze dne 2. 6. 2022 včetně podacího archu). Pohledávka za žalovaným byla posléze postoupena na žalobkyni a její postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno (viz Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 14. 2. 2022 včetně relevantní části přílohy, dopis s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 14. 2. 2022). 6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Na základě shora uvedeného soud uzavřel, že předmětná smlouva je svou povahou smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně však neprokázala, že její právní předchůdkyně zkoumala před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného, jak jí ukládá § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k přesvědčení, že je předmětná úvěrová smlouva podle § 580 odst. 1 o. z. neplatná, přičemž k této neplatnosti přihlédl soud podle § 588 o. z. i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C - 679/18, OPR- Finance s.r.o. proti GK, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 dostupný na www.nalus.usoud.cz). 11. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný částku ve výši 8 000 Kč prokazatelně převzal, je proto povinna žalobkyni, na kterou předmětná pohledávka přešla v souladu s § 1879 o. z., tuto vrátit jako bezdůvodné obohacení. Nad rámec této částky však již nemusí platit ničeho, neboť v důsledku neplatnosti smlouvy má žalobkyně právo pouze na vrácení nesplacené jistiny bez dalšího příslušenství, když její splatnost nastane až na základě rozhodnutí soudu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 3675/2021-262 dostupný na www.nsoud.cz). 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 051,83 Kč, přičemž tato částka představuje 70,64 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 85,32 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 14,68 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 9 376 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.