5 C 424/2022-13 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 105 Kč s příslušenstvím a náklady spojené s uplatněním pohledávky. Svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že žalované podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, vznikla povinnost platit televizní poplatky. Žalovaná nezaslala žalobkyni čestné prohlášení, že není držitelkou televizního přijímače, a proto ji žalobkyně zařadila do evidence poplatníků s povinností hradit televizní poplatky. Žalovaná neuhradila měsíční poplatky ve výši 135 Kč za období únor 2020 až prosinec 2021, přičemž poplatky jsou splatné do 15. dne každého kalendářního měsíce. Žalovaná ničeho nezaplatila, ačkoliv byl žalobkyní upomínána. 2. Žalovaná zůstala nečinná a k podané žalobě se nevyjádřila. 3. Soud za postupu podle § 115a a § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“ věc projednal za předpokládaného souhlasu účastníků bez potřeby nařízení jednání, vycházeje přitom z listinných důkazů, které žalobkyně soudu předložila. Výzvu k vyjádření o tom, zda má být ve věci nařízeno jednání, soud doručil účastníkům v souladu s § 45 až § 50 o. s. ř. (zakotvujícím zásadu odpovědnosti účastníka za určení místa, kam mu mají být písemnosti doručovány, byť by se účastník v tomto místě nezdržoval). Žalovaná o nařízení jednání nepožádala a žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyslovila souhlas v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, přičemž k jejímu následnému nesouhlasu ze dne 14. 11. 2022 soud nepřihlížel, neboť tento úkon již nebylo možné odvolat (§ 41a odst. 4 o. s. ř.). 4. V dané věci jde o spor, kde hodnota požadovaného peněžitého plnění nedosahuje částky uvedené v § 202 odst. 2 o. s. ř., tedy na jistině částky 10 000 Kč. Jde o tzv. bagatelní řízení, v němž proti rozsudku soudu I. stupně není odvolání přípustné. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci práva odvolání vzdali (§ 207 odst. 1 o. s. ř.), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 5. Soud proto postupoval podle § 157 odst. 4 o. s. ř. a z předložených listin (Výzva k přihlášení poplatníka ze dne 29. 4. 2019, včetně dodejky, Sdělení o zařazení do evidence plátců televizního poplatku ze dne 28. 8. 2019, Potvrzení s výpisem z evidence žalobkyně ze dne 23. 9. 2022, Předžalobní upomínka ze dne 6. 6. 2022, včetně dodejky, Specifikace výpočtu úroku, Přehled předpisů a plateb, Rámcová dohoda o poskytování služeb ze dne 29. 4. 2022) učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalovaná byla dopisem žalobkyně ze dne 28. 8. 2019 obeznámena, že byla podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, zařazena do evidence držitelů televizního přijímače, neboť v zákonné lhůtě, která jí byla poskytnuta výzvou ze dne 29. 4. 2019, nezaslala žalobkyni čestné prohlášení, že jeho držitelkou není. Za období únor 2020 až prosinec 2021 žalovaná neuhradila měsíční poplatky ve výši 135 Kč, splatné vždy do 15. kalendářního dne v měsíci. K úhradě závazku vůči žalobkyni byl žalovaná opakovaně vyzývána, posledně předžalobní upomínkou žalobkyně ze dne 6. 6. 2022. Žalovanou nebylo tvrzeno, tím méně prokázáno, že pohledávku již, byť z části, zaplatila. Vzhledem k výše uvedenému závěru o skutkovém stavu je zřejmé, že soud z předložených listinných důkazů zjistil skutkový stav shodně tak, jak jej popsala žalobkyně v žalobě. 6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Povinnost žalované hradit televizní poplatky vyplývá z § 3 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, přičemž výše poplatku je uvedena v § 6 citovaného zákona a jeho splatnost v § 7 odst. 2 citovaného zákona. Právo žalobkyně vymáhat dlužné poplatky s úroky z prodlení je pak stanoveno v § 10 citovaného zákona. 7. Vzhledem k tomu, že žalovaná svůj závazek řádně a včas nesplnila, dostala se do prodlení a ve smyslu § 10 zákona 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve spojení s § 1968 zákona č. 89/2012. Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, je povinna zaplatit žalobkyni také úrok z prodlení, jehož výše se podle § 1970 o. z. řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala kapitalizovaný úrok, spočtený do dne podání žaloby, tedy k datu 14. 10. 2022, a to jako součet úroků z prodlení z jednotlivých dlužných měsíčních poplatků, vždy ode dne prodlení s jejich úhradou, tedy od 16. dne v měsíci, kdy měly být uhrazeny. 8. Konečně je žalovaná povinna uhradit žalobkyni i náklady spojené s uplatněním pohledávky, které vycházejí z Rámcová dohoda o poskytování služeb ze dne 22. 4. 2022 uzavřené mezi žalobkyní a [právnická osoba], spol. s r.o., a to ve výši 64 Kč představující náklady na jednu upomínku za poštovné, tisk a kompletaci dle přílohy [číslo] předmětné Rámcové dohody. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a paušální náhrady hotových výdajů ve výši 200 Kč za dva úkony (výzva k plnění, podání žaloby). O přiznání paušální náhrady hotových výdajů bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 1 a 3 písm. a) a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, přičemž při aplikaci § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. soud přihlédl ke skutečnosti, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touže žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, požadované peněžité plnění nepřevyšovalo 50 000 Kč a žalobkyni byla náhrada nákladů řízení přiznána. 10. Dle názoru soudu nelze náklady na právní zastoupení žalobkyně v daném případě považovat za účelně vynaložené ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Otázkou náhrady nákladů zastoupení v případě zastoupení některých účastníků advokátem se opakovaně zabýval Ústavní soud i Nejvyšší soud. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3916/14 ze dne 12. 4. 2016 Ústavní soud vyšel ze své ustálené judikatury, podle které tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud tak však stát učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/09, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 3855/14). Obdobné závěry vztáhl Ústavní soud ve své judikatuře i na některé další subjekty mimo stát, které jsou veřejnými institucemi (subjekty), hospodaří s veřejnými prostředky apod., jako jsou statutární města a jejich městské částí (nález ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09), Česká televize (nález ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, a nález ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1333/14), Všeobecná zdravotní pojišťovna (nález ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 474/13), nebo fakultní nemocnice (nález ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11). Náklady na zastoupení advokátem budou u těchto účastníků účelně vynaložené pouze výjimečně, v případech mimořádně složitých, kdy bude např. předmětem sporu problematika, která nepředstavuje běžnou agendu účastníka, případně se bude jednat o právní problematiku specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, jazykové znalosti apod. (viz např. nález ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2049/11, bod 23, a nález ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 1215/10). Taktomu však v daném případě není. 11. Soud uložil žalované povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. Lhůtu ke splnění obou povinností stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.