5 C 425/2022-14 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 540 Kč s příslušenstvím a náklady spojené s uplatněním pohledávky. Svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že žalovanému podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, vznikla povinnost platit televizní poplatky. Žalovaný jakožto držitel televizního přijímače se v souladu s citovaným zákonem přihlásil jako poplatník televizních poplatků dne 28. 2. 2019. Žalovaný neuhradil měsíční poplatky ve výši 135 Kč v říjnu 2021 a dále za období od ledna 2022 do března 2022, přičemž poplatky jsou splatné do 15. dne každého kalendářního měsíce. Žalovaný ničeho nezaplatil, ačkoliv byl žalobkyní upomínán. 2. Žalovaný zůstal nečinný a k podané žalobě se nevyjádřil. 3. Soud za postupu podle § 115a a § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“ věc projednal za předpokládaného souhlasu účastníků bez potřeby nařízení jednání, vycházeje přitom z listinných důkazů, které žalobkyně soudu předložila. Výzvu k vyjádření o tom, zda má být ve věci nařízeno jednání, soud doručil účastníkům v souladu s § 45 až § 50 o. s. ř. (zakotvujícím zásadu odpovědnosti účastníka za určení místa, kam mu mají být písemnosti doručovány, byť by se účastník v tomto místě nezdržoval). Žalovaný o nařízení jednání nepožádal a žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyslovila souhlas v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, přičemž k jejímu následnému nesouhlasu ze dne 14. 11. 2022 soud nepřihlížel, neboť tento úkon již nebylo možné odvolat (§ 41a odst. 4 o. s. ř.). 4. V dané věci jde o spor, kde hodnota požadovaného peněžitého plnění nedosahuje částky uvedené v § 202 odst. 2 o. s. ř., tedy na jistině částky 10 000 Kč. Jde o tzv. bagatelní řízení, v němž proti rozsudku soudu I. stupně není odvolání přípustné. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci práva odvolání vzdali (§ 207 odst. 1 o. s. ř.), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 5. Soud proto postupoval podle § 157 odst. 4 o. s. ř. a z předložených listin (Potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků ze dne 28. 2. 2019, Předžalobní upomínka ze dne 18. 7. 2022, včetně dodejek, Specifikace výpočtu úroku, Přehled předpisů a plateb, Rámcová dohoda o poskytování služeb ze dne 29. 4. 2022) učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalovaný se 28. 2. 2019 jakožto držitel televizního přijímače přihlásil jako poplatník televizních poplatků. V říjnu 2021 a dále za období od ledna 2022 do března 2022 žalovaný neuhradil měsíční poplatky ve výši 135 Kč, splatné vždy do 15. kalendářního dne v měsíci. K úhradě závazku vůči žalobkyni byl žalovaný opakovaně vyzýván, posledně předžalobní upomínkou žalobkyně ze dne 18. 7. 2022. Žalovaným nebylo tvrzeno, tím méně prokázáno, že pohledávku již, byť z části, zaplatil. Vzhledem k výše uvedenému závěru o skutkovém stavu je zřejmé, že soud z předložených listinných důkazů zjistil skutkový stav shodně tak, jak jej popsala žalobkyně v žalobě. 6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Povinnost žalovaného hradit televizní poplatky vyplývá z § 3 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, přičemž výše poplatku je uvedena v § 6 citovaného zákona a jeho splatnost v § 7 odst. 2 citovaného zákona. Právo žalobkyně vymáhat dlužné poplatky s úroky z prodlení je pak stanoveno v § 10 citovaného zákona. 7. Vzhledem k tomu, že žalovaný svůj závazek řádně a včas nesplnil, dostal se do prodlení a ve smyslu § 10 zákona 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve spojení s § 1968 zákona č. 89/2012. Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, je povinen zaplatit žalobkyni také úrok z prodlení, jehož výše se podle § 1970 o. z. řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala kapitalizovaný úrok, spočtený do dne podání žaloby, tedy k datu 14. 10. 2022, a to jako součet úroků z prodlení z jednotlivých dlužných měsíčních poplatků, vždy ode dne prodlení s jejich úhradou, tedy od 16. dne v měsíci, kdy měly být uhrazeny. 8. Konečně je žalovaný povinen uhradit žalobkyni i náklady spojené s uplatněním pohledávky, které vycházejí z Rámcová dohoda o poskytování služeb ze dne 29. 4. 2022 uzavřené mezi žalobkyní a [právnická osoba], spol. s r.o., a to ve výši 64 Kč představující náklady na jednu upomínku za poštovné, tisk a kompletaci dle přílohy č. 2 předmětné Rámcové dohody. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a paušální náhrady hotových výdajů ve výši 200 Kč za dva úkony (výzva k plnění, podání žaloby). O přiznání paušální náhrady hotových výdajů bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 1 a 3 písm. a) a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, přičemž při aplikaci § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. soud přihlédl ke skutečnosti, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touže žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, požadované peněžité plnění nepřevyšovalo 50 000 Kč a žalobkyni byla náhrada nákladů řízení přiznána. 10. Dle názoru soudu nelze náklady na právní zastoupení žalobkyně v daném případě považovat za účelně vynaložené ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Otázkou náhrady nákladů zastoupení v případě zastoupení některých účastníků advokátem se opakovaně zabýval Ústavní soud i Nejvyšší soud. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3916/14 ze dne 12. 4. 2016 Ústavní soud vyšel ze své ustálené judikatury, podle které tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud tak však stát učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/09, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 3855/14). Obdobné závěry vztáhl Ústavní soud ve své judikatuře i na některé další subjekty mimo stát, které jsou veřejnými institucemi (subjekty), hospodaří s veřejnými prostředky apod., jako jsou statutární města a jejich městské částí (nález ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09), Česká televize (nález ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, a nález ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1333/14), Všeobecná zdravotní pojišťovna (nález ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 474/13), nebo fakultní nemocnice (nález ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11). Náklady na zastoupení advokátem budou u těchto účastníků účelně vynaložené pouze výjimečně, v případech mimořádně složitých, kdy bude např. předmětem sporu problematika, která nepředstavuje běžnou agendu účastníka, případně se bude jednat o právní problematiku specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, jazykové znalosti apod. (viz např. nález ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2049/11, bod 23, a nález ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 1215/10). Taktomu však v daném případě není. 11. Soud uložil žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. Lhůtu ke splnění obou povinností stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.