20 C 100/2025-34 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 478 136,76 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 27. 11. 2023 smlouvu o hotovostním úvěru č. GNN137067696, na základě které poskytla dne 30. 11. 2023 žalovanému úvěr ve výši 481 600 Kč a žalovaný se ho zavázal splácet v 96měsíčních splátkách po 6 783,77 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 7,9 % ročně. Žalovaný však žalobkyni řádně a včas nehradil splátky a ke dni 10. 6. 2024 se proto v souladu se smlouvu stal celý dluh splatným. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 8 666,19 Kč. Žalovaná částka 478 136,76 Kč pak představovala neuhrazenou jistinu, žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný smluvní úrok za období od 30. 11. 2023 do 12. 3. 2025 ve výši 19 227,04 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období od 11. 6. 2024 do 12. 3. 2025 ve výši 69 901,86 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 477 986,76 Kč za dobu od 13. 3. 2025 do zaplacení. Žalobkyně dále na výzvu soudu uvedla, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala z údajů poskytnutých žalovaným, v interních a externích databázích a z insolvenčního rejstříku, žalovaný sám uvedl měsíční příjem 55 000 Kč a výdaje na bydlení ve výši 7 000 Kč, jakož i další úvěrové produkty, které měly být v rámci této smlouvy konsolidovány. Žalobkyně údaje získané od žalovaného posoudila v rámci interního systému a na základě těchto údajů stanovila žalobkyně maximální zatížení žalovaného na splátku ve výši 39 315 Kč měsíčně, přičemž splátka nového úvěru činila 6 783,77 Kč měsíčně, nově tak celkové zatížení žalovaného činilo 13 068,77 Kč měsíčně.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.3. Soud věc za postupu podle ust. § 115a a 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) projednal za předpokládaného souhlasu účastníků bez potřeby nařízení jednání, vycházel přitom z listinných důkazů, které účastníci na podporu svého procesního stanoviska předložili. Výzvu k vyjádření o tom, zda má být ve věci nařízeno jednání, pak soud doručil v souladu s ust. § 45 až 50 o. s. ř., žádný z účastníků ve stanovené lhůtě o nařízení jednání výslovně nepožádal.4. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav, důkazy soud uvádí kurzívou. Účastníci uzavřeli dne 30. 11. 2023 smlouvu o hotovostním úvěru č. GNN137067696, na jejímž základě žalobkyně poskytla téhož dne žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 481 600 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit v 96měsíčních splátkách po 6 783,77 Kč, roční výpůjční úroková sazba činila 7,9 %. Úvěr žalobkyně žalovanému poskytla z převážné části za účelem splacení jeho závazků u jiných společností, smlouva se řídila všeobecnými obchodními podmínkami vydanými žalobkyní (smlouva o hotovostním úvěru – půjčka , Anonymizováno, ze dne 27. 11. 2023). V žádosti o poskytnutí hotovostního úvěru žalovaný uvedl, že je OSVČ, živí se jako řemeslník, že jeho čistý měsíční příjem činí 55 000 Kč, uvedl výši měsíčních nákladů na bydlení ve výši 7 000 Kč, uvedl, že splácí další tři úvěry částkou ve výši 14 924 Kč měsíčně a že má 2 kreditní karty, každou s úvěrovým limitem 50 000 Kč. Celkový výše jeho nesplacených závazků je ve výši 467 531 Kč (žádost o poskytnutí hotovostního úvěru – půjčka pro konsolidace). Z databáze CBCB žalobkyně zjistila, že žalovaný splácí měsíčně částku 8 825 Kč a částku 10 062 Kč, bylo z ní rovněž zřejmé, že žalovaný má nezajištěné úvěry v celkové hodnotě 563 964 Kč, úvěry zajištěné v celkové hodnotě 124 180 Kč a limit kreditních karet ve výši 100 000 Kč (informace o žalovaném – výpis z registrů). Žalobkyně vyhodnotila kladně úvěruschopnost žalovaného na základě interního systému, databáze odcizených dokladů, ISIR, CEE, OR, živ. Rejstříku, jakož i dle vlastních tvrzení žalovaného (potvrzení o provedení ověření bonity klienta, oddělení řízení rizik). Žalobkyně odstoupila od smlouvy dopisem ze dne 19. 4. 2024 (poslední výzva k uhrazení dlužné částky a odstoupení od smlouvy ze dne 19. 4. 2024 vč. dodejky). Žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 8 666,19 Kč (historie úvěru ke dni 17. 1. 2025, transakční historie ke dni 17. 1. 2025). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou prostřednictvím právního zástupce dne 11. 2. 2025 (předžalobní upomínka ze dne 11. 2. 2025, potvrzení o podání z téhož dne).5. Soud na shora zjištěný skutkový stav aplikoval následující právní hodnocení: Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterého spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle odst. 3 vázaným spotřebitelským úvěrem je spotřebitelský úvěr, který je vázaný na koupi zboží nebo poskytnutí služby, s výjimkou spotřebitelského úvěru na bydlení.6. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 28. 5. 2022, o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Nedostojí-li tedy věřitel této své povinnosti, je smlouva dle zákona účinného v době uzavření smlouvy sankcionována neplatností.10. V nálezu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV.ÚS 702/20 Ústavní soud vyjádřil názor, že: „ je povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů před uzavřením smlouvy ověřit úvěruschopnost spotřebitele pod možnou sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy (srov. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Obecné soudy mají povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení této povinnosti poskytovatelem úvěru (srov. shora citovaný rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance).“11. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3 2020 ve věci C-679/18 totiž vyslovil názor, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“12. V rozsudku ze dne 20.4.2022. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že: „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upra