4 C 195/2025-45 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 69 272 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), a žalovaným byla dne 25. 10. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Na základě uvedené smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 52 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 33 576 Kč v 21 měsíčních splátkách po 4 076 Kč (poslední splátka 4 056 Kč). Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, v průběhu smluvního vztahu do podání žaloby uhradil pouze částku 16 304 Kč. Pohledávka byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 na žalobkyni. Žalobkyně tak po žalovaném požaduje nesplacenou jistinu ve výši 43 502,01 Kč, nesplacený poplatek ve výši 25 769,99 Kč a dále běžný úrok a úrok z prodlení, oba částečně kapitalizované.2. K poučení soudu učiněnému usnesením ze dne 11. 8. 2025 ohledně nutnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného žalobkyně uvedla, že tuto její právní předchůdce vyhodnotil z údajů uvedených žalovaným, pracovní smlouvou žalovaného a jeho daňovým přiznáním za rok 2021, dále lustrací žalovaného v registrech dlužníků a vlastními interními systémy. Příslušnými dokumenty ohledně výsledků lustrací v systémech a výdajů a příjmů žalovaného nedisponuje.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Žalovaný je státním příslušníkem Uzbekistánu s pobytem na území České republiky, mezinárodní příslušnost zdejšího soudu je pak dána bydlištěm žalovaného dle čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Uzbekistánem o právní pomoci a právních vztazích v občanských a trestních věcech, vyhlášené pod č. 133/2003 Sb. m. s., stejně tak i ve smyslu čl. 4, čl. 17 odst. 1 písm. a) a čl. 18 odst. 2 nařízení EU č. 1215/2012 (Brusel I bis) upravující ochranu spotřebitele. Rozhodným právem, podle kterého soud postupoval, je dle čl. 39 odst. 3 citované mezinárodní smlouvy právo české (volba práva stran v Podmínkách pro užívání úvěru a bydliště žalovaného ohledně jeho ochrany kogentními ustanoveními českého právního řádu).5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním (důkazy jsou v textu kurzívou).6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi spol. , právnická osoba, , IČO , IČO, a žalovaným dne 25. 10. 2022 zjistil soud následující: Právní předchůdkyně žalobkyně se smlouvou zavázala poskytnou žalovanému peněžní prostředky ve výši 52 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 33 576 Kč v 21 měsíčních splátkách po 4 076 Kč. Souhrnný poplatek se skládá z částky 32 076 Kč představující úrok a z částky 1 500 Kč představující poplatek za administrativní činnost. Celkem tak měl žalovaný uhradit částku 85 576 Kč. RPSN činila 80,72 %, úroková sazba 58,24 % ročně.7. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr vyplněné a podepsané žalovaným dne 25. 10. 2022 soud zjistil, že žalovaný uvedl pravidelný čistý měsíční příjem 16 950 Kč, pravidelné měsíční výdaje pak 6 000 Kč a splátky dalších úvěrů 4 000 Kč měsíčně.8. Ze souhrnných informací o úvěrové smlouvě soud zjistil, že žalovaný na úvěrovou smlouvu č. , hodnota, uhradil celkem částku 16 304 Kč.9. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 soud zjistil, že tímto dopisem žalobkyně oznamuje žalovanému postoupení pohledávek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a zároveň ho vyzývá k zaplacení dlužných částek do 10 dnů od doručení. Dle podacího lístku byla zásilka odeslána 27. 2. 2025. Postoupení předmětných pohledávek pak soud zjistil ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 a její přílohy – seznamu postupovaných pohledávek.10. Z výzvy k plnění ze dne 16. 4. 2025 soud zjistil, že žalobkyně tímto dopisem opětovně vyzývá žalovaného k úhradě dlužných částek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, do 1. 5. 2025. Dle podacího lístku byla zásilka odeslána 16. 4. 2025.11. Ze sdělení , právnická osoba, . ze dne 18. 9. 2025 bankovní účet č. , č. účtu, je evidován na žalovaného a dne 27. 10. 2022 na něho přišla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně částka 52 000 Kč.12. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.13. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.14. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterého spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle odst. 3 vázaným spotřebitelským úvěrem je spotřebitelský úvěr, který je vázaný na koupi zboží nebo poskytnutí služby, s výjimkou spotřebitelského úvěru na bydlení.15. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.17. Na základě shora uvedeného, po zhodnocení všech uvedených důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti (bez pochybností o jejich pravosti a pravdivosti), dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém a právním stavu věci. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla v souladu s § 2395 o. z. uzavřena dne 25. 10. 2022 Smlouva o úvěru č. , hodnota, , která je svou povahou spotřebitelskou smlouvou ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V souladu s § 86 cit. zákona byla právní předchůdkyně žalobkyně, pod sankcí neplatnosti smlouvy, povinna posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně této své povinnosti nedostála, když vycházela zejména z údajů uvedených žalovaným a jeho lustrací ve veřejných rejstřících (ISIR, SOLUS, NRKI apod.), tvrzené listiny, z nichž by vyplývaly údaje uvedené žalovaným nebo provedená lustrace žalobkyně, nedoložila.18. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí, kterou mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Povinnost věřitele zaobírat se s péčí řádného hospodáře úvěruschopností dlužníka, tedy ověřovat si jím tvrzené skutečnosti, je pak podrobně řešena např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, dle kterého pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.19. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou pov