19 C 112/2025-57 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne 17. 3. 2025 domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí 123 306 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 29. 4. 2023 uzavřena smlouvu o spotřebitelském úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, . Žalobkyně na základě uvedené smlouvy poskytla na účet žalované částku 155 425 Kč. Žalovaná však uhradila jen částku 60 044 Kč a žalobkyně vzhledem k porušení smlouvy od smlouvy odstoupila a úvěr ke dni 14. 12. 2024 zesplatnila. Žalobkyně tak po žalované požaduje částku 121 806 Kč na jistině, smluvní poplatky ve výši 1 500 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok z jistiny ve výši 12 947 Kč a úrok z prodlení z částky 121 806 Kč ode dne 11. 2. 2025 do zaplacení. Žalovaná na uvedeném dluhu ničeho více než částky 60 044 Kč neuhradila, a to ani na základě předžalobní upomínky ze dne 13. 2. 2025. K ověření úvěruschopnosti žalované žalobkyně uvedla, že byly vyhodnoceny nejen informace poskytnuté žalovanou, ale tyto byly následně konfrontovány s celou řadou výstupů z registrů a databází.2. Žalovaná se k podané žalobě nijak nevyjádřila.3. Účastníci byli vyzváni, aby sdělili soudu v určené lhůtě, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s poučením, že pokud se nevyjádří, má soud za to, že nemají proti rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání námitek (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.”, a § 115a o. s. ř). Soud tak věc rozhodl bez nařízení jednání a rozsudek veřejně vyhlásil.4. Na základě předložených listinných důkazů a součinnosti společnosti , právnická osoba, . soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci:5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a součinnosti společnosti , právnická osoba, . soud zjistil, že dne 29. 4. 2023 byla mezi žalovanou a žalobkyní prostřednictvím společnosti , právnická osoba, . uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout na účet žalované částku 150 898 Kč, kterou se žalovaná zavázala uhradit v 61 splátkách po 4 213 Kč, celkem tak měla uhradit částku 256 993 Kč. Úvěr byl poskytnut na koupi automobilu , jméno FO, . Úroková sazba byla stanovena ve výši 21,54 % ročně, poplatek za poskytnutí úvěru byl sjednán ve výši 3 % z poskytnuté částky.6. Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalovaná uvedla, že má příjem ve výši 20 267 Kč měsíčně, náklady na bydlení uvedla ve výši 7 250 Kč a splátky úvěrů ve výši 2 173,16 Kč měsíčně.7. Z výplatních pásek za měsíc únor a březen 2023 soud zjistil, že žalované bylo v březnu vyplaceno 21 217 Kč a v dubnu 20 267 Kč.8. Z oznámení o odchozí platbě bylo zjištěno, že 2. 5. 2023 bylo vyplaceno 150 898,06 Kč na účet č. , č. účtu, .9. Z odstoupení od smlouvy ze dne 2. 12. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně odstoupila od smlouvy a vyzvala žalovanou k okamžité úhradě dlužné částky. Odstoupení bylo dle podacího archu odesláno dne 4. 12. 2024.10. Z předžalobní upomínky ze dne 13. 2. 2025 včetně potvrzení podání ze stejného dne soud zjistil, že žalovaná byla prostřednictvím právního zástupce žalobkyně vyzvána k úhradě dlužné částky do 7 dnů od data výzvy.11. Po právní stránce soud posoudil daný vztah jako smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kterou žalovaná uzavřela jako spotřebitel se žalobkyní. Na uvedenou smlouvu je třeba aplikovat též zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.12. Soud se předně zabýval tím, zda žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalované, jak jí ukládá ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.13. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.14. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neprověřila úvěruschopnost žalované řádně, žalobkyně sice ověřila příjem žalované, ale výdaje žalované nijak neověřila, spokojila se jen s uvedením výdajů na nájem, ani toto však nebylo ověřeno nájemní smlouvou či jinou listinou. Výdaje navíc neobsahují výdaje na energie či další nezbytné výdaje (potraviny, oblečení…). Žalovaná navíc měla ve chvíli uzavření smlouvy o úvěru minimálně jeden další úvěr.15. Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele jsou upraveny v § 87 zákona č. 257/2016 Sb., který stanoví: (odst. 1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (odst. 2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. (odst. 3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.16. Soud dospěl k závěru, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná, neboť před jejím uzavřením nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalované.17. V souvislosti s ustanovením § 87 zákona č. 257/2016 Sb. soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, z něhož cituje: „(16.) Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). (17.) Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spoč