18 C 474/2021-78 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobce se, vůči žalovanému, svým žalobním návrhem, podaným ke zdejšímu soudu, dnem 27. 8. 2021, domáhal zaplacení shora uvedené částky, spolu s příslušenstvím, a to z titulu postoupené pohledávky, z právního předchůdce žalobce na současného žalobce, kterážto pohledávka vznikla z toho důvodu, že žalovaný, jakožto úvěrový věřitel, neprověřil řádně úvěruschopnost právního předchůdce současného žalobce, a tedy původního úvěrového dlužníka, který byl, v době sjednání předmětného úvěrového rámce, vůči žalovanému, v postavení spotřebitele. 2. Žalovaný však tvrdil, že vždy prověřoval úvěruschopnost každého úvěrového dlužníka, v rámci poskytování spotřebitelských úvěrů, řádně a důkladně, a takto tomu bylo i v tomto případě, v němž, jakožto původní úvěrový dlužník, figuroval pan [jméno] [příjmení], a proto žalovaný tvrdil, že žaloba je nedůvodná a požadoval její zamítnutí. 3. Soud ve věci provedl dokazování řadou listinných důkazů, z nichž zjistil níže popsané skutečnosti. 4. Podepsaný soud tedy zjistil, že, dnem 29. 1. 2021, společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa žalobkyně], jakožto postupník, a pan [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], jakožto postupitel, uzavřeli Smlouvu o postoupení pohledávky, představující bezdůvodné obohacení ve výši 23 269 Kč, kterážto pohledávka představuje rozdíl mezi částkou, poskytnutou žalovaným, z titulu spotřebitelského úvěru, panu [příjmení], a částkou, uhrazenou tímto právním předchůdcem žalobce, v souvislosti s neplatnou Smlouvou o spotřebitelském úvěru, kterou spolu uzavřeli žalovaný, jakožto poskytovatel úvěru, a již zmiňovaný pan [jméno] [příjmení], jakožto úvěrový dlužník. Tato skutečnost byla žalovanému řádně oznámena, a to současně s předžalobní výzvou (zjištěno ze Smlouvy o postoupení pohledávky - [číslo] jakož i z listiny, obsahující Oznámení o postoupení pohledávky a Předžalobní výzvu). 5. Mezi právním předchůdcem žalobce ([jméno] Kinclem) a žalovaným byla tedy uzavřena Smlouva o poskytnutí finančních prostředků - smlouva [číslo] ze dne 17. 11. 2017, znějící na částku ve výši 30 000 Kč, kterýžto úvěr právní předchůdce žalobce čerpal v uvedené výši, což byla skutečnost, mezi oběma stranami tohoto sporu, nesporná (zjištěno z dané Smlouvy a též i z listiny, obsahující Kartu splátek). 6. Vzhledem k tomu, že shora zmiňovaná úvěrová smlouva byla uzavřena mezi žalovaným jako věřitelem a právním předchůdcem žalobce jako spotřebitelem, jedná se o spotřebitelský úvěr, poskytnutý v intencích zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru („ ZSÚ“). Na znění smlouvy a též i na činnost smluvních stran tedy plně dopadají ustanovení tohoto zákona. 7. Právní předchůdce žalobce uhradil žalovanému, na základě výše specifikované smlouvy, č. smlouvy: [číslo], v rámci níž byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, celkem částku ve výši 53 269 Kč, a tedy o částku ve výši 23 269 Kč více (zjištěno z Karty splátek). 8. Žalobce, v této souvislosti, ovšem tvrdil, že má za to, že výše uvedená úvěrová smlouva je neplatná, a to právě z důvodu porušení povinnosti žalovaného posoudit úvěruschopnost právního předchůdce žalobce, jakožto spotřebitele. 9. Žalovaný samozřejmě s tímto závěrem nesouhlasil, když tvrdil opak, nicméně, soud však nakonec dospěl k závěru, že argumentace strany žalující je, ve shora naznačeném ohledu, zcela správná a případná, a tedy naprosto v intencích závazných právních závěrů Městského soudu v Praze, jakožto soudu odvolacího, a proto žalobě vyhověl, neboť pokud žalovaný permanentně odkazoval na různé databáze dlužníků („ NRKI-BRKI“) a nebo na Tabulku umoření předmětného dluhu, v souvislosti s tvrzením, že právní předchůdce žalobce předmětný dluh splatil, a proto tedy, vlastně, úvěruschopným byl, tak takové skutečnosti ovšem nemohou, ve světle konstantní judikatury Městského soudu v Praze (viz níže – bod [číslo]), opravdu obstát, když, pokud jde o písemné prohlášení dnes již bývalé pracovnice (obchodní zástupkyně) žalovaného, paní [příjmení] [příjmení], která měla tehdy onen úvěrový rámec sjednávat, tak, i v tomto písemném projevu, není obsaženo prakticky nic, co by svědčilo o důsledném splnění povinností žalovaného, jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru, a to právě v souladu s výše zmiňovaným zákonem (viz shora – bod [číslo]). Žalovaný tedy soudu nabídl, i přes poučení, jehož se mu, ze strany podepsaného soudu dostalo, povýtce obecná tvrzení, překypující poněkud bezobsažnými floskulemi, vyvěrajícími z metafyzického způsobu myšlení současné doby, aniž by tedy jasně a konkrétně uvedl, co tedy, v souvislosti s majetkovou situací právního předchůdce žalobce, konkrétně zjistil a na základě jakých konkrétních údajů či podkladů předmětný úvěr poskytl. 10. Dle ust. § 1813, obč. zák., nemohou spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran. 11. Dle ust. § 86, odst. 1, v souvislosti s ust. § 87, odst. 1, zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze, umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86, odst. 1, větou druhou, je smlouva neplatná. 12. Vzhledem k tomu, co bylo shora uvedeno, se tedy soud nakonec ztotožnil s názorem žalobce na to, že žalovaný, jakožto poskytovatel předmětného úvěru, tuto svoji povinnost (viz výše – bod [číslo]), před uzavřením smlouvy, řádně nesplnil. 13. Z aktuální judikatury Nejvyššího soudu ČR plyne závěr, že, z důvodu porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost, jsou smlouvy neplatné absolutně a soudy k tomu musí přihlížet z úřední povinnosti (viz Rozsudek Nejvyššího soudu ČR - ze dne 25. 7. 2018, vydaný pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nejvyšší soud ČR také dospěl, v citovaném rozsudku, k závěru, že odborná péče předpokládá i nezbytnost ony údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp., objektivně je podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka a nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi, o jeho příjmech a výdajích. Nejvyšší soud dále uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), nýbrž, že se dotýkají i společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, a dojde tak k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto bylo na věřiteli (zde na žalovaném) aby dlužníka – spotřebitele (zde právního předchůdce žalobce) náležitě, před poskytnutím úvěru, prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. V této souvislosti žalobce odkazoval také na nejnovější Nález Ústavního soudu ČR - ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.: III. ÚS 4129/18, který je tak i pro podepsaný soud závazný, když, podle Ústavního soudu, jak tvrdil žalobce, lze učinit závěr v tom smyslu, že:„ Poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost, jako taková“. 14. Z výše uvedeného tak jednoznačně vyplývá, že, k tomu, aby žalovaný splnil svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí, a tedy povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, potřebuje řadu dokumentů, ze kterých zjistí relevantní informace, a to, například, výpisy z bankovního účtu spotřebitele, pracovní smlouvu spotřebitele, potvrzení o příjmu spotřebitele, příp., daňové přiznání spotřebitele, atd., což zde, v tomto konkrétním případě, vlastně doloženo nebylo. A pokud tedy je, k poskytnutí finančních prostředků, nutné nahlédnutí do databází, umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, tak žalovaný, v této souvislosti, opakovaně poukazoval vlastně jen na ono neustále omílané„ NRKI-BRKI“, v důsledku čehož tak soud