29 C 396/2022-30 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 052,50 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, [anonymizováno] [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ věřitel“) uzavřel se žalovaným dne 9.5.2019 smlouvu o půjčce, na jejímž základě poskytl žalované téhož dne zápůjčku ve výši 10 000 Kč, jež měla být splacena ve 12 měsíčních splátkách, a dne 6.9.2019 další smlouvu o půjčce, na jejímž základě poskytl žalovanému téhož dne zápůjčku ve výši 10 000 Kč, jež měla být splacena ve 28 měsíčních splátkách (obě smlouvy dále uvedeny jen jako„ smlouvy“). Žalovaný však na smlouvy zaplatil pouze částku 6 597,94 Kč. Dopisy ze dne 16.4.2020 byl žalovaný žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky v termínu do 10 dnů, dopisem ze dne 29.7.2021 tak učinil i právní zástupce žalobkyně. Žalovaný však přesto již svůj dluh neuhradil nic. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi věřitelem a žalobkyní. 2. Žalovaný je občanem Vietnamské lidové republiky. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem strany žalované, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, soud určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 25 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterého platí, že (cit.)„ Bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť žalovaný se s věřitelem dohodl na příslušnosti soudu ČR v čl. 18 smluvních podmínek smlouvy. 3. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že„ Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“, neboť věřitel si se žalovanou jako rozhodné zvolili české právo v čl. 18 smluvních podmínek smlouvy. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku (důkazy: smlouva o postoupení pohledávek s přílohou, 2x návrh na uzavření smlouvy o půjčce, obchodní podmínky, 2x zesplatnění dluhu, výzva k uhrazení závazku s výpisem z knihy pošty). 5. Z pohledu práva platí u smluv o zápůjčce následující: dle § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) platí, že (cit.)„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“ V § 2392 odst. 1 OZ je uvedeno, že„ Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.“ Dle § 2393 odst. 1 OZ platí, že„ Neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, je splatnost závislá na vypovězení smlouvy. Není-li o výpovědi ujednáno nic jiného, je výpovědní doba šest týdnů.“ Podle § 2394 OZ platí, že„ Bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.“ Dle § 1970 OZ platí, že„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ 6. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 28.5.2022 (dále jen„ zákon“), stanoví, že„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Ustanovení § 2 odst. 1 zákona potom definuje spotřebitelský úvěr takto„ Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.“ 7. Na základě skutečnosti uvedených v bodě 4 rozsudku vzal soud za prokázané, že věřitel žalované poskytl ve dnech 9.5.2019 a 6.9.2019 zápůjčku v celkové výši 20 000 Kč a že ten na svůj dluh zaplatila celkovou částku 6 597,94 Kč. Rovněž má soud za to, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky se žalobkyně namísto věřitele stala oprávněnou osobou k vymáhání nároků plynoucích z úvěru vůči žalované. Na základě těchto skutečností tak byl žalovaný povinen žalobkyni doplatit částku 13 402,06 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala zaplatit pouze 12 052,50 Kč, soud se již dále nezabýval tím, zda věřitel zjišťoval úvěruschopnost žalovaného a zda jsou smlouvy platné, neboť posledně zmíněná částka na jistině představuje méně, než na co by měla žalobkyně nárok v případě neplatné smlouvy. 8. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku, ocitl se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i požadované úroky z prodlení dle § 1970 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 12 052,50 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.