57 C 123/2022-39 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že její právní předchůdce, společnost [právnická osoba], [IČO], a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka], který měl být uhrazen do [datum]. Poplatek za poskytnutí úvěru byl sjednán ve výši [částka]. Na žalobkyni byla pohledávka ze smlouvy postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyně se nyní domáhá zaplacení částky [částka] jako jistiny a částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení z jistiny od [datum] do zaplacení. 2. Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítl absolutní neplatnost předmětné smlouvy o úvěru s poukazem na ust. § 86 odst. 1 a ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále rovněž „zákon“), neboť právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost vyplývající z ust. § 86 odst. 1 zákona posoudit úvěruschopnost žalované. Dále uvedl, že na účet právního předchůdce uhradil na základě smlouvy o úvěru částku celkem [částka] a na účet žalobkyně částku [částka]. 3. Na základě zjištění učiněných z předložených listin (smlouva o spotřebitelském úvěru z [datum], smlouva o postoupení pohledávek z [datum], potvrzení o úhradě, potvrzení o platbě z [datum], z [datum], z [datum], výpisy z účtu) učinil soud tento skutkový závěr s následujícím právním hodnocením: 4. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaná dne [datum] podepsali smlouvu o spotřebitelském úvěru dle ust. § 1810 a § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka], mezi účastníky bylo nesporné, že tato částka byla žalovanému vyplacena. Účastníci smlouvy si sjednali poplatek za poskytnutí úvěru ve výši [částka]. Pohledávka ze smlouvy byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalovaný na základě smlouvy úvěru uhradil právnímu předchůdci žalobkyně částku celkem [částka] a žalobkyni dne [datum] částku [částka]. 5. Právní předchůdce žalobkyně uzavřel smlouvu jako podnikatel a žalovaná byla při uzavření smlouvy v postavení spotřebitele, smlouvu je tedy třeba posoudit dle ust. § 2395 o.z. a zároveň podle ust. § 1810 a násl. o.z. a podle zákona č. 257/2016 Sb. Právní předchůdce žalobkyně tedy byl povinen dle ust. § 86 odst. 1 uvedeného zákona před uzavřením smlouvy posoudit spotřebitelovu schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, v případě nezbytnosti též nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Takové šetření právní předchůdce žalobkyně neprovedl a nedostál tak povinnosti vyplývající ze shora uvedeného ustanovení zákona. Z předložených listinných důkazů nevyplývá, zda a jakým způsobem si právní předchůdce žalobkyně zjišťoval úvěruschopnost žalované, případně zda žalovaná byla prověřena prostřednictvím insolvenčního rejstříku bankovního i nebankovního registru klientských informací, přes písemnou výzvu soudu žádné další důkazy v tomto směru nepředložila. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se nedostavila k ústnímu jednání dne [datum], nemohl soud vůči ní postupovat dle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř. a vyzvat ji k označení důkazů k prokázání jejího žalobního tvrzení, že před uzavřením smlouvy splnila svou zákonnou povinnost zjistit úvěruschopnost žalované. Soud proto vycházel z předložených listinných důkazů a dospěl k závěru, že toto žalobní tvrzení žalobkyně neprokázala. 6. Podle ust. § 87 odst. 1 spotřebitelského zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 7. Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl.8 uvádí, že důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. 8. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje rozsudek soudního dvora C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátní právo, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl. 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 /ES musí jich být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 9. Ze shora uvedeného vyplývá, že bez ohledu na ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je soud povinen zkoumat porušení předsmluvní povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední a nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr též vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20, podle něhož ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. není ustanovením, které lze v otázce posouzení úvěruschopnosti aplikovat, neboť v tomto směru musí soud postupovat podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES, a nikoliv podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb. 10. Soud tak na danou věc aplikoval shora uvedené články směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, jakým způsobem byla zjišťována úvěruschopnost žalovaného při sjednávání úvěru, soud posoudil předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou. Plnění poskytnuté žalovanému proto posoudil nikoli jako plnění poskytnuté na základě smlouvy o úvěru dle ust. 2395 o.z., ale jako bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2991 odst. 2 o. z., podle kterého bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch mimo jiné plněním bez právního důvodu. [příjmení] [částka] byla žalovanému poskytnuta bez právního důvodu, přičemž žalovaný výše uvedenými potvrzeními o platbách na účet právního předchůdce žalobkyně a na účet žalobkyně prokázal, že částku [částka] uhradil. Z těchto důvodů soud žalobu pokud jde o jistinu, kterou žalovaný uhradil, zamítl. Zbývající částku představující poplatky ze smlouvy o úvěru soud zamítl z důvodu, že nárok žalobkyni nevznikl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Nárok žalobkyně tak soud shledal důvodným, pouze pokud jde o příslušenství, tj. zákonný úrok z prodlení z částky 5 400 Kč od [datum] do [datum], pouze v této části soud žalobě vyhověl, ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení v převážné části úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka] Tyto náklady sestávají ze [anonymizováno] paušálních náhrad za [anonymizováno] úkony po 300 Kč, které žalovanému náležejí jako účastníku nezastoupenému advokátem, a to dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. a dle ust. § 1 písm. a), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ([anonymizována čtyři slova] u [anonymizována dvě slova]).