29 C 188/2023-32 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla straně žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 22 364,74 Kč s úrokem a úrokem z prodlení. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, [anonymizováno]. [příjmení] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ banka“) uzavřela se stranou žalovanou dne [datum] smlouvu o poskytnutí kontokorentního úvěru (dále jen„ smlouva“), na jejímž základě poskytla straně žalované kontokorentní úvěr až do výše 5 000 Kč a strana žalovaná se zavázala jej splácet se smluvním úrokem výši 18 % p.a. a s dalšími poplatky dle smlouvy. Poskytnutý úvěr strana žalovaná vyčerpala. Jelikož strana žalovaná porušila své smluvní povinnosti a dostala se do prodlení se splácením úvěru, využila banka svého práva a přistoupila dne 7.8.2020 k zesplatnění úvěru. Žalovaná částka se sestává z nesplacené jistiny úvěru a z úroku a úroku z prodlení. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi [anonymizováno] a [anonymizováno]. [právnická osoba] Ke dni [datum] došlo k zániku této společnosti bez likvidace v souladu s projektem fúze sloučením se společností žalobkyně, na níž přešlo jmění [anonymizováno]. [právnická osoba] [příjmení] žalovaná nezaplatila požadovanou částku ani přes výzvu právního zástupce žalobkyně. 2. [příjmení] žalovaná je občanem Ukrajiny. Soud určil svoji pravomoc k rozhodnutí soudu na základě čl. 48 odst. 5 Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech (vyhlášené ve sbírce mezinárodních smluv pod [číslo]), dle něhož platí, že„ Pravomoc k řízení o sporu ze smluvního závazku má justiční orgán té smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště, pobyt, sídlo anebo se zde nalézá sporný nemovitý majetek“, neboť strana žalovaná má bydliště na území České republiky. 3. Rozhodným je právo české dle čl. 48 odst. 2 cit. mezinárodní smlouvy, dle níž platí, že„ Jestliže se účastníci na volbě práva neshodli, řídí se tyto vztahy právním řádem té smluvní strany, na jejímž území uzavřeli smlouvu, s výjimkou případů uvedených v odstavci 3 tohoto článku“, neboť smlouva byla uzavřena na území České republiky a účastníci řízení se na aplikaci jiného práva nedomluvili. 4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku (důkazy: smlouva o postoupení pohledávek, oznámení o okamžiku postoupení, oznámení postupu, seznam postoupených pohledávek, smlouva o zřízení a vedení [anonymizováno] konta, obchodní podmínky, žádost o poskytnutí kontokorentního úvěru, smlouva o běžném účtu, výpis z OR, 3x výpis z účtu, zesplatnění kontokorentního úvěru, výzva k úhradě dlužné částky po splatnosti 2x, předžalobní výzva s dokladem o odeslání). Dle žalobkyně měla banka při sjednávání úvěru prověřovat úvěruschopnost strany žalované tak, že hledala v databázích dlužníků a v insolvenčním rejstříku, zda v nich nefiguruje. Dále uvedla, že splátkové zatížení strany žalované činilo pouhých 250 Kč měsíčně a že po dobu 7 let řádně splácena. Konečně uvedla, že dle zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru neměla povinnost úvěruschopnost strany žalované zkoumat (důkazy: výstup z insolvenčního rejstříku, výpis z databáze [příjmení]). 5. Z pohledu práva platí u smluv o úvěru ve znění k 30.5.2013 následující: dle § 497 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen„ ObZ“) platí, že (cit.)„ Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Ustanovení § 502 odst. 1 ObZ stanoví, že„ Od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.“ Dle § 503 odst. 1 a 2 ObZ platí, že„ Závazek platit úroky je splatný spolu se závazkem vrátit použité peněžní prostředky. Jestliže lhůta pro vrácení poskytnutých peněžních prostředků je delší než rok, jsou úroky splatné koncem každého kalendářního roku. V době, kdy má být vrácen zbytek poskytnutých peněžních prostředků, jsou splatny i úroky, které se jej týkají. Mají-li být poskytnuté peněžní prostředky vráceny ve splátkách, jsou v den splatnosti každé splátky splatny i úroky z této splátky.“ V § 504 ObZ je stanovena povinnost, že„ Dlužník je povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán.“ Konečně dle § 506 ObZ platí, že„ Je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.“ Dle § 517 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) platí, že„ Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.“ Dle § 39 obč. zák. platí, že„ Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.“ V § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. je uvedeno, že„ Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. (2) Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“ Ustanovení § 457 obč. zák. uvádí, že„ Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“ 6. Ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen„ zákon“) stanoví, že„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ Ustanovení § 1 zákona potom definuje spotřebitelský úvěr takto„ Spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.“ 7. Na základě skutečnosti uvedených v bodech 4 rozsudku vzal soud za prokázané, že banka straně žalované poskytla úvěr do výše 5 000 Kč, který strana žalovaná nesplatila. Rovněž má soud za to, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky a fúze se žalobkyně namísto banky osobou k vymáhání nároků plynoucích z úvěru vůči straně žalované. Dále však musí soud zhodnotit 3 otázky, a to: (i) zda soud může bez aktivity strany žalované hodnotit, zda byly při uzavření smlouvy o úvěru splněny podmínky zákona o spotřebitelskému úvěru, (ii) zda podmínky splněny byly a (iii) na jakou částku má žalobkyně vůči straně žalované nárok. 8. Soud má za to, že neplatnost při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti je neplatností absolutní dle § 588 obč. zákoníku, jak ostatně plyne i z rozhodnutí Soudního dvora EU sp.zn. C -679/18 ze dne 5.3.2020 o tom, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebit