57 C 38/2023-19 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím. žalobě uvedla, že s žalovanou uzavřela dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě níž byl žalované poskytnut úvěr ve výši [částka], tato částka byla žalované vyplacena na její účet dne [datum]. Poplatek za poskytnutí úvěru byl sjednán ve výši [částka], poplatek za tzv. službu Presto (expresní vyplacení úvěru) byl sjednán ve výši [částka]. Splatnost úvěru nastala dne [datum], v této lhůtě žalovaná úvěr neuhradila. Žalobkyně se nyní domáhá zaplacení částky [částka] jako jistiny, částky [částka] jako p poplatku za poskytnutí úvěru, částky [částka] jako poplatku za službu Presto, částky [částka] jako nákladů za vymáhání pohledávky a částky [částka] jako smluvní pokuty za prodlení se splácení úvěru, včetně zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud ve věci postupoval dle ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a věc projednal a rozhodl bez přítomnosti účastníků, vycházel při tom z předložených listinných důkazů. Žalobkyně svou neúčast při ústním jednání omluvila, žalovaná se nedostavila bez omluvy. 4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin (smlouva o spotřebitelském úvěru z [datum], identifikované příjmy, souhlas se zpracováním osobních údajů, přehled bankovních transakcí ze dne [datum], autorizace ověření totožnosti, sazebník, obchodní podmínky, obecné principy posuzování a filosofie společnosti, výpis o posouzení úvěruschopnosti žalované) učinil soud tento skutkový závěr s následujícím právním hodnocením: 5. Účastníci dne [datum] podepsali smlouvu o spotřebitelském úvěru dle ust. § 1810 a § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, na základě níž byl žalované poskytnut úvěr ve výši [částka], tato částka byla žalované vyplacena téhož dne. Účastníci smlouvy si sjednali poplatek za poskytnutí úvěru ve výši [částka], poplatek za tzv. službu Presto ve výši [částka] 6. Žalobkyně uzavřela smlouvu jako podnikatel a žalovaná byla při uzavření smlouvy v postavení spotřebitele, smlouvu je tedy třeba posoudit dle ust. § 2395 o.z. a zároveň podle ust. § 1810 a násl. o.z. a podle zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně tedy byl povinna dle ust. § 86 odst. 1 uvedeného zákona před uzavřením smlouvy posoudit spotřebitelovu schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, v případě nezbytnosti též nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Předloženým dokladem (výpis o posouzení úvěruschopnosti) nemá soud za prokázané, že takové šetření žalobkyně provedla a dostála tak povinnosti vyplývající ze shora uvedeného ustanovení zákona. Z předložených listinných důkazů nevyplývá, zda a jakým způsobem si žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované, případně zda žalovaná byla prověřena prostřednictvím insolvenčního rejstříku bankovního i nebankovního registru klientských informací, žádné další důkazy v tomto směru nepředložila. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se nedostavila k ústnímu jednání dne [datum], nemohl soud vůči ní postupovat dle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř. a vyzvat ji k označení důkazů k prokázání jejího žalobního tvrzení, že před uzavřením smlouvy splnila svou zákonnou povinnost zjistit úvěruschopnost žalované. Soud proto vycházel z předložených listinných důkazů a dospěl k závěru, že toto žalobní tvrzení žalobkyně neprokázala. 7. Podle ust. § 87 odst. 1 spotřebitelského zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 8. Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne [datum] v čl.8 uvádí, že důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. 9. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje rozsudek soudního dvora C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že k vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátní právo, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl. 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 /ES musí jich být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 10. Ze shora uvedeného vyplývá, že bez ohledu na ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je soud povinen zkoumat porušení předsmluvní povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední a nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr též vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20, podle něhož ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. není ustanovením, které lze v otázce posouzení úvěruschopnosti aplikovat, neboť v tomto směru musí soud postupovat podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES, a nikoliv podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb. 11. Soud tak na danou věc aplikoval shora uvedené články směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, jakým způsobem byla zjišťována úvěruschopnost žalované při sjednávání úvěru, soud posoudil předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou. Plnění poskytnuté žalované proto posoudil nikoli jako plnění poskytnuté na základě smlouvy o úvěru dle ust. § 2395 o.z., ale jako bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2991 odst. 2 o. z., podle kterého bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch mimo jiné plněním bez právního důvodu. Částka [částka] byla žalované poskytnuta bez právního důvodu. V řízení pak bylo na žalované, aby případně tvrdila a prokázala, že tuto částku zcela či částečně uhradila. Z těchto důvodů soud žalobě o zaplacení částky [částka], včetně zákonného úroku z prodlení od [datum] do zaplacení, vyhověl. Zbývající částku [částka], představující poplatky ze smlouvy o úvěru, náklady za vymáhání pohledávky a smluvní pokutu, soud zamítl z důvodu, že nárok na ni žalobkyni nevznikl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka], přičemž tato částka představuje 30 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 65 % a úspěchu žalované v rozsahu 35 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky 300 Kč za každý ze [anonymizováno] úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně [anonymizováno] paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].