29 C 195/2025-24 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozsudku, kterým by soud straně žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 68 472 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu 22 028,16 Kč s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se stranou žalovanou dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva“), na jejímž základě poskytla straně žalované téhož dne úvěr ve výši 55 000 Kč. Strana žalovaná se ve smlouvě zavázala splatit poskytnutý úvěr spolu s úroky ve výši 83,55% ročně a RPSN 124,27% a poplatky v 48 měsíčních splátkách po 3 987 Kč. Strana žalovaná však žalobkyni uhradila pouze 51 831 Kč, k zesplatnění celého úvěru tak došlo na základě ujednání smlouvy , datum, . Svůj dluh strana žalovaná nezaplatila ani přes předžalobní výzvu.2. Strana žalovaná zůstala v řízení nečinná.3. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku (důkazy: smlouva o poskytování bankovních služeb, předsmluvní formulář, návrh na uzavření smlouvy o úvěru, oznámení o schválení úvěru, potvrzení o vyplacení úvěru, splátkový kalendář, dodatek č. , hodnota, , výzvy k zaplacení zesplatnění dluhu s dokladem o doručení, předžalobní výzvy s dokladem o odeslání). Dle svých tvrzení měla žalobkyně při sjednávání úvěru prověřovat úvěruschopnost strany žalované tak, že byly kontrolovány dostupné informace v externích databázích – Nebankovním registru klientských informací (NRKI) a registru SOLUS, z nichž nezjistila, že by strana žalovaná nějakým subjektům dlužila jakoukoli částku po splatnosti. Identitu strany žalované zjistila z jejího občanského průkazu. Dále vycházela z tvrzených měsíčních příjmů strany žalované 18 250 Kč a nákladů 9 950 Kč, k nimž přičetla částku 1 000 Kč. Straně žalované tedy každý měsíc měla při zohlednění příjmů a výdajů zůstat částka 7 300 Kč, jež straně žalované umožnila úvěr splácet, pročež zkoumáním úvěruschopnosti nebyla žalobkyní zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila (důkaz: karta klienta, předsmluvní formulář hodnocení klienta, prohlášení klienta, výpis záznamu z registru Solus, oznámení o vstupu do paušálního režimu zdaňovacího období, doklad o zaplacen paušální daně, kopie občanského průkazu).4. Z pohledu práva platí u smluv o úvěru následující: podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 občanského zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 občanského zákoníku určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“5. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Ustanovení § 2 odst. 1 zákona potom definuje spotřebitelský úvěr takto „Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.“6. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) platí, že „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ V čl. 23 této směrnice je uvedeno, že „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“7. Na základě skutečnosti uvedených v bodě 3 rozsudku vzal soud za prokázané, že žalobkyně straně žalované poskytla na základě smlouvy úvěr ve výši 55 000 Kč. Dále má soud za prokázané, že strana žalovaná na svůj dluh zaplatila celkovou částku 51 831. Dále však musí soud zhodnotit 3 otázky, a to: (i) zda soud může bez aktivity strany žalované hodnotit, zda byly při uzavření smlouvy splněny podmínky zákona o spotřebitelskému úvěru, (ii) zda podmínky splněny byly a (iii) zda má žalobkyně vůči straně žalované nárok na zaplacení smluvní pokuty.8. Soud má za to, že neplatnost při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti je neplatností absolutní dle § 588 obč. zákoníku, kterou soud musí zkoumat i bez aktivity strany žalované, jak ostatně plyne i z rozhodnutí Soudního dvora EU sp.zn. C679/18 ze dne 5.3.2020 o tom, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“9. Soud tedy dále zkoumal, zda žalobkyně posoudila úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Z pohledu soudu žalobkyně úvěruschopnost strany žalované dostatečně nezkoumala, popř. nic takového neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostoj