40 C 284/2025-45 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou ze dne , datum, , doplněnou dne , datum, , domáhala zaplacení částky 21 447,42 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že účastníci uzavřeli dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 70 000 Kč. Protože žalovaný nesplnil svou povinnost řádně splácet poskytnutý úvěr, byl úvěr prohlášen za splatný dopisem ze dne , datum, . ke dni 75 633,87 Kč. Žalobkyně se domáhala zaplacení této částky s příslušenstvím u podepsaného soudu, přičemž rozsudkem pro zmeškání ze dne , datum, č.j. , spisová značka, ve spojení s usnesením ze dne , datum, č.j. , spisová značka, bylo této žalobě v celém rozsahu vyhověno. Před uzavřením smlouvy byla žalobkyní prošetřena úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně vycházela z čistého příjmu žalovaného ve výši 36 117 Kč, z nákladů na bydlení ve výši 5 500 Kč a z celkových nákladů žalovaného ve výši 9 360 Kč. Žalovaná částka představuje smluvní pokutu, kterou si účastnící dohodli v předmětné smlouvě ve výši 0,1 % z dlužné částky, smluvní pokutu žalobkyně požadovala za období od , datum, do , Anonymizováno2. Soud ve věci postupoval dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. a jednal v nepřítomnosti účastníků, vycházel při tom z předložených listinných důkazů. Žalobkyně svou nepřítomnost omluvila, žalovaný se k ústnímu jednání nedostavil bez omluvy.3. Na základě zjištění učiněných z předložených listin (smlouva o úvěru č. , hodnota, , oznámení z , datum, , doklad totožnosti žalovaného, hodnocení klienta, ověření bankovního účtu, prohlášení klientů, předsmluvní formulář, výpis SOLUS report a NRKI report, předžalobní výzva,) učinil soud tento skutkový závěr s následujícím právním hodnocením:4. Účastníci dne , datum, podepsali smlouvu označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru dle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), na základě níž měl být žalovanému poskytnut úvěr ve výši 70 000 Kč. Účastníci si sjednali smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky úvěru pro případ neplnění smluvních podmínek.5. Soud zjistil, že na základě výše označené smlouvy o úvěru se žalobkyně v řízení vedeném u podepsaného soudu domáhala zaplacení částky 77 231 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem pro zmeškání podepsaného soudu ze dne , datum, č.j. , spisová značka, ve spojení s usnesením ze dne , datum, č.j. , spisová značka, bylo výrokem I. žalobě včetně požadovaného příslušenství vyhověno. Vzhledem k postupu dle ust. § 153b odst. 1 o.s.ř. soud vycházel pouze z tvrzení žalobkyně, která považoval za nesporná, a neprováděl žádné dokazování.6. Žalobkyně uzavřela smlouvu jako podnikatel a žalovaný byl při uzavření smlouvy v postavení spotřebitele, smlouvu je tedy třeba posoudit dle ust. § 2395 o.z. a zároveň podle ust. § 1810 a násl. o.z. a podle zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně tedy byla povinna dle ust. § 86 odst. 1 uvedeného zákona před uzavřením smlouvy posoudit spotřebitelovu schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, v případě nezbytnosti též nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně neprokázala, že dostála své povinnosti vyplývající ze shora uvedeného ustanovení zákona. Předloženými listinnými důkazy není prokázáno její tvrzení, že si řádným způsobem zjišťovala schopnost žalovaného poskytnutý úvěr ve lhůtě splatnosti uhradit. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývá, že žalobkyně při zjišťování příjmů žalovaného vycházela pouze z výpisu z účtu žalovaného, z něhož vyplývá, že na jeho účet byla dne , datum, připsána částka 34 581 Kč jako mzda. Žalobkyně si neověřila údaj uváděný žalovaným o jeho výdajích na bydlení (5 500 Kč). Žalobkyně tak podle názoru soudu si dostatečným způsobem neprověřila údaje týkající se úvěruschopnosti žalovaného. Vzhledem k tomu, že jednání proběhlo bez účasti žalobkyně, nemohl soud vůči ní postupovat dle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř. a vyzvat ji k označení důkazů k prokázání jejího žalobního tvrzení, že před uzavřením smlouvy splnila svou zákonnou povinnost zjistit úvěruschopnost žalované. Soud proto vycházel z předložených listinných důkazů a dospěl k závěru, že toto žalobní tvrzení žalobkyně neprokázala.7. Podle ust. § 87 odst. 1 spotřebitelského zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.8. Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 v čl.8 uvádí, že důležité, aby trh nabízel dostatečný stupeň ochrany spotřebitele, a zajistil tak důvěru spotřebitelů. V čl. 23 pak uvádí, že o zvláštní druh úvěrových smluv je však současně, v zájmu zajištění náležité úrovně ochrany spotřebitele a bez nadměrného zatížení věřitele nebo případně zprostředkovatele úvěru, vhodné omezit požadavky na předsmluvní informace podle této směrnice s přihlédnutím ke zvláštní povaze těchto smluv. Výklad těchto ustanovení pak obsahuje rozsudek soudního dvora ze dne 5. března 2020, C-679/18 jehož výrok zní: Články 28 a 3 Směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, ve vnitrostátní právo, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl. 23. Články 28 a 3 Směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.9. Ze shora uvedeného vyplývá, že bez ohledu na ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je soud povinen zkoumat porušení předsmluvní povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele z moci úřední a nikoliv pouze k námitce spotřebitele. Uvedený závěr též vyplývá z usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 3/20, kterým Ústavní soud vyjádřil názor, že ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru není ustanovením, které lze v otázce posouzení úvěruschopnosti aplikovat, neboť v tomto směru musí soud postupovat podle čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES, a nikoliv podle § 87 zákona č. 250/2016 Sb.10. Soud na danou věc tak aplikoval shora uvedené čl. směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48 /ES. Protože žalobkyně neprokázala, zda byla dostatečně zjišťována úvěruschopnost žalované při sjednávání úvěru, resp. protože z předložených dokladů soud učinil závěr, že úvěruschopnost žalovaného byla vyhodnocena nesprávně, soud posoudil předmětnou smlouvu uzavřenou účastníky jako absolutně neplatnou. Žaloba o zaplacení žalované částky byla proto zamítnuta, a to z výše uvedených důvodů, neboť nárok na zaplacení této částky jako smluvní pokuty by mohl být uplatněn důvodně pouze v případě platně uzavřené smlouvy o úvěru.11. Soud dále uvádí, že předmětnou smlouvu je třeba posoudit jako absolutně neplatnou i pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 o.z., neboť je zjevné, že sjednaná výše smluvního úroku z úvěru (54,81 % p.a.) podstatně převyšuje obvyklou úrokovou míru v době uzavření smlouvy (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2834/2020).12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 a contrario. Žalovaný byl v řízení úspěšná, v řízení mu však žádné náklady nevznikly.