18 C 38/2021-12 — Obvodní soud pro Prahu 5

Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 10. 8. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení částky jistiny 27 120,12 Kč spolu s příslušenstvím (složeným z kapitalizovaného úroku od 8. 2. 2016 do 8. 7. 2021 ve výši 8 788,57 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 27 120,12 Kč od 9. 7. 2021 zaplacení, úroku ve výši 23,8 % ročně z částky 27 120,12 Kč od 9. 7. 2021 do zaplacení) s odůvodněním, že s žalovaným dne 8. 2. 2016 uzavřela smlouvu o používání kreditní karty č. [číslo], na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky až do úvěrového limitu ve výši 61 000 Kč. Sjednaný smluvní úrok činil 23,80 % ročně. Žalobkyně před poskytnutím úvěru žalovanému zkoumala jeho úvěruschopnost. Vyčerpané peněžní prostředky se žalovaný zavázal vrátit prostřednictvím ujednaných splátek. Žalovaný porušil své smluvní povinnosti, žalobkyně proto smlouvu v souladu s ní vypověděla dopisem ze dne 5. 5. 2020, čímž se stala splatná celková dlužná částka ve výši 27 120,12 Kč s příslušenstvím. Žalovaný ničeho neuhradil. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný je občanem Bulharska s evidovaným bydlištěm na území České republiky. Rozhodné právo pro daný smluvní závazkový vztah soud určil podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), které je použitelné na řízení zahájená po 10. 1. 2015. Podle čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Z listinných důkazů předložených žalobkyní má soud za zjištěný následující skutkový stav: Žalovaný požádal dne 8. 2. 2016 o vydání kreditní karty [anonymizováno] v rámci předschválené nabídky. V žádosti uvedl, že je svobodný, má středoškolské vzdělání s maturitou, bydlí v pronajatém bytě, nemá vyživovací povinnost, je zaměstnaný s příjmem 13 000 Kč čistého měsíčně (žádost). Dle zjištění žalobkyně činil za poslední tři měsíce průměrný příjem žalovaného 11 192 Kč měsíčně (tabulka s přehledem příjmu). V databázi Credit Bureau neměl žalovaný negativní záznam (výpis z registrů). Žalobkyně pro žalovaného vedla účet mkonto od 4. 11. 2014, na účet mu pravidelně chodila mzda (výpis z účtu). Účastníci uzavřeli dne 8. 2. 2016 smlouvu o používání karty [anonymizováno] č. [číslo] [číslo], na jejímž základě žalobkyně vydala žalovanému kreditní kartu [anonymizováno] typu Mastercard [anonymizována dvě slova] a poskytla žalovanému peněžní prostředky do úvěrového limitu ve výši 61 000 Kč, které mohl čerpat prostřednictvím vydané kreditní karty. Sjednaný úrok činil 23,80 % ročně, RPSN 29,07 %. Část obsahu smlouvy byla určena s odkazem na podmínky pro kreditní karty, všeobecné obchodní podmínky pro zakládání a vedení účtů fyzických osob, úrokový lístek [anonymizováno] a sazebník bankovních poplatků v [anonymizováno], se všemi těmito dokumenty byl žalovaný seznámen. Účastníci si v čl. VI sjednali, že smlouva mezi nimi podřízená bude podřízena českému právu (smlouva o používání karty [anonymizováno] č. [číslo] [číslo]). Úvěr se žalovaný zavázal hradit v měsíčních intervalech v minimální splátce ve výši min. 3 % debetního zůstatku úvěrového účtu kreditní karty ke konci posledního dne zúčtovacího cyklu, splátky budou započítávány nejprve na poplatky, poté na příslušenství, pak na platby spojené se vznikem pohledávky včetně vynaložených nákladů žalobkyně a nakonec na jistinu (formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Podle bodu 9.1. podmínek jsou žalobkyně i žalovaný oprávněni podle svého uvážení kdykoliv a bez uvedení důvodů ukončit Smlouvu písemnou výpovědí. Výpovědní doba činí dva měsíce ode dne následujícího po dni doručení výpovědi (podmínky pro vydávání a používání kreditních karet). Žalovaný průběžně čerpal peněžní prostředky prostřednictvím kreditní karty. Poslední splátku úvěru uhradil žalovaný dne 28. 2. 2020 a dále již neplatil ničeho (výpis z kreditní karty). Žalobkyně dopisem ze dne 5. 5. 2020 upozornila žalovaného, že ani přes urgence nedošlo k zaplacení dlužné částky, a proto se rozhodla smlouvu o používání kreditní karty vypovědět. Současně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě jeho dluhu (výpověď smlouvy). Výpověď odeslala žalobkyně žalovanému na jeho adresu ze smlouvy dne 5. 5. 2020 (dodejka). Naposledy byl žalovaný žalobkyní prostřednictvím jejího zástupce po zesplatnění úvěru k úhradě dlužné žalované částky upomínán dopisem ze dne 15. 7. 2021, který byl odeslaný téhož dne (předžalobní upomínka včetně podacího archu). Po právní stránce soud věc posoudil následovně: Rozhodné právo pro daný závazkový vztah soud určil podle nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, které se na vztahy mezi členskými státy, jimiž Česká republika i Bulharsko jsou, použijí přednostně. Podle čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení se smlouva řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Strany si mohou zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu nebo pouze pro její část. Účastníci zvolili jako rozhodné právo České republiky, jak vyplývá z čl. VI. smlouvy. Věc byla soudem posuzována dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), přičemž dle § 2395 uvedeného zákona se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2665 o. z. ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků z účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru. Dle § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost. Podle § 1998 odst. o. z. závazek lze vypovědět, ujednají-li si to strany nebo stanoví-li tak zákon. Podle § 1970 občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Mezi žalobkyní a žalovaným vznikl právní vztah založený smlouvou o používání karty [anonymizováno] podle § 2395 a násl. o. z. Žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí ukládal v době uzavření smlouvy platný a účinný zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve svém § 9 odst. 1. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně dle smluvního ujednání žalovanému úvěr skutečně poskytla tím, že mu umožnila čerpat prostřednictvím kreditní karty finanční prostředky, avšak žalovaný se dostal do prodlení s hrazením svého závazku vyplývajícího ze smlouvy, v důsledku čehož žalobkyně smlouvu v souladu se smluvním ujednáním vypověděla a úvěr zesplatnila. Žalobkyně tak má nárok na nesplacenou jistinu úvěru úroky kapitalizované ode dne prodlení žalovaného se splácením do dne 8. 7. 2021 a dále s úrokem ve výši 23,8 % ročně z částky 27 120,12 Kč od 9. 7. 2021 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 27 120,12 Kč od 9. 7. 2021 do zaplacení. Výše žalované částky nebyla v řízení nijak rozporována. Soud proto žalobě vyhověl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, příslušenství soud žalobkyni přiznal v souladu s § 2935 o. z. (úrok z úvěru) § 1970 o. z. (úrok z prodlení), přičemž výše zákonného úroku z prodlení je dána zákonnou sazbou stanovenou nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Výrok II. o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého má zcela procesně úspěšná žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně v celkové výši 2 538 Kč spočívají v zaplaceném soudním poplatku 1 086 Kč a v odměně advokáta, která je tvořena: -) částkou 900 Kč, tj. odměnou za 3 úkony právní služby (§ 11 odst. 1 a § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“) za úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, výzva k plnění, kdy sazb