11 C 88/2022-35 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 19 994 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o příspěvek z titulu nehrazení pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, kdy žalovaný, jakožto provozovatel vozidla [registrační značka], jiný než podle písm. r), v době od 1. 5. 2020 do 15. 12. 2020 (229 dní), neměl sjednáno pojištění odpovědnosti, ač k tomu byl povinen. Příspěvek za vozidlo činí 19 694 Kč, náklady spojené s uplatněním práva činí 300 Kč. 2. Žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta, neboť v uvedené době nebylo vozidlo majetkem žalovaného. 3. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: 4. V předmětném období od 1. 5. 2020 do 15. 12. 2020 byl jako vlastník a provozovatel shora uvedeného vozidla zapsán v registru vozidel žalovaný (prokázáno sdělením Magistrátu hl. m. Praha, odbor dopravněsprávních činností, ze dne 14. 6. 2022, včetně výpisu z registru vozidel). Z informací, které má žalobce k dispozici od pojišťoven, zjistil, že vozidlo [registrační značka], druh nákladní automobil jiný než podle písm. r) s nejvyšší povolenou hmotností do 3 500 cm3, nebylo v období od 1. 5. 2020 do 15. 12. 2020 pojištěno, předpis pro toto období činí 19 694 Kč, náklady na uplatnění práva činí 300 Kč, přičemž žalovaného vyzval, aby tuto částku zaplatil, neboť ke každému vozidlu zapsanému v registru musí být uzavřeno povinné ručení (prokázáno výzvou k zaplacení ze dne 25. 2. 2021). Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky (prokázáno upomínkou ze dne 2. 6. 2021). 5. Ze shora uvedených skutkových zjištění vyplývá skutkový závěr, že žalovaný provozoval shora uvedené vozidlo bez sjednaného povinného ručení po dobu 229 dní, proto vzniklo žalobci právo na úhradu příspěvku do garančního fondu v celkové výši 19 994 Kč, včetně nákladů spojených s uplatněním práva. 6. Po právní stránce soud věc posoudil tak, že žalovaný porušil povinnost vyplývající z § 1 odst. 2 zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, (dále jen„ zákon“) neboť provozoval své vozidlo bez sjednaného pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a proto mu vznikla povinnost uhradit příspěvek za dobu, po kterou byla vozidla provozována v rozporu s tímto zákonem. Vozidlo žalovaného bylo provozováno bez pojištění po dobu 229 dnů (částka 86 Kč dle § 2 odst. 1 písm. o) shora uvedené vyhlášky), kdy byla porušována povinnost, celkem tedy výše poplatků činí 19 694 Kč, přičemž náklady spojené s mimosoudním vymáháním činí dle § 4 odst. 4 zákona ve spojení s § 2a vyhlášky činí 300 Kč, celkem tedy 19 994 Kč. K námitce žalovaného, že předmětném období vozidlo nevlastnil, soud poukazuje na výpis z registru vozidel, dle něhož byl v rozhodném období vlastníkem a provozovatelem právě žalovaný. Podle § 4 odst. 2 shora uvedeného zákona se má za to, že osoba zapsaná jako vlastník vozidla v registru silničních vozidel je vlastníkem vozidla a osoba zapsaná jako provozovatel vozidla v registru silničních vozidel je provozovatelem vozidla. Vzhledem k tomu, že se žalovaný k nařízenému jednání bez omluvy nedostavil, vzdal se tím nejen své účasti na jednání, ale také možnosti poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Dle ustálené judikatury soud plní poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř. při jednání. Pokud soud jedná dle § 101 odst. 1 a 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (či jeho zástupce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. Jestliže soud nemohl poskytnout účastníku poučení dle citovaného ustanovení proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, č. j. 28 Cdo 3945/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006 nebo také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008). Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. s tím, že přitom vycházel z provedených důkazů. Jelikož žalovaný je zapsán v registru silničních vozidel pro předmětné období jako vlastník a provozovatel shora uvedeného vozidla, přičemž z § 4 odst. 2 zákona platí shora uvedená zákonná domněnka, soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. 7. O příslušenství soud rozhodl podle § 1970 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvod pro její prodloužení. 8. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně zcela úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada nákladů vzniklých v souvislosti se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč a dále nákladů spojených se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny 3 úkony právní služby po 300 Kč (dle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ vyhláška“, a to písm. a) převzetí a příprava zastoupení, d) návrh ve věci samé a výzva k plnění), kdy sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby je dána dle § 14b odst. 1 vyhlášky, dále 1 úkonem právní služby po 1 900 Kč (dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky, a to účast na jednání), sazba mimosmluvní odměny za tento úkon je dána § 7 ve spojení s § 8 odst. 1 této vyhlášky, a dále 4 náhradami hotových výdajů, z toho 3x po 100 Kč (§ 14b odst. 5 písm. a) uvedené vyhlášky) a 1x po 300 Kč (§ 13 odst. 4 uvedené vyhlášky). Celkové náklady žalobce ve výši 4 914 Kč (zahrnující ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž 21% daň z přidané hodnoty z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů a výše zmíněný soudní poplatek) byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Z úřední činnosti je soudu známo, že žaloby podávané žalobcem se v obdobných případech liší pouze údaji o žalovaném, výší dlužné částky a datem její splatnosti. Jde fakticky o formulář, do něhož jsou pouze dosazovány ty údaje, které jsou pro každý konkrétní spor specifické, nejedná se tedy o žádný individuální rozbor případu, a to ani po skutkové ani po právní stránce. Nepochybně tak jde o tzv. formulářovou žalobu ve smyslu § 14b vyhlášky.