28 C 242/2025-13 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zd. soudu dne 20. 8. 2025 po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 15 300 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. tohoto rozhodnutí, s tím, že dne 4. 4. 2024 byla mezi původním věřitelem, společností , právnická osoba, . a žalovaným uzavřena smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, , kterou se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 34 000 Kč, jež byl žalovanému vyplacen. Úroky úvěru měly být žalovaným původnímu věřiteli hrazeny v měsíčních splátkách ve výši 5 100 Kč. Žalovaný se však dostal do prodlení se splátkou, jež byla splatná dne 15. 4. 2024. Ke dni sepisu návrhu je žalovaný v prodlení s uhrazením celkem 3 neuhrazených splátek úvěru po 5 100 Kč. Pohledávku v celkové výši 15 300 Kč z titulu neuhrazených pravidelných měsíčních splátek úvěru postoupil dne 1. 10. 2024 původní věřitel na žalobkyni a žalovaný byl o postoupení pohledávky řádně informován. Žalobce požaduje v rámci tohoto řízení po žalovaném částku ve výši 15 300 Kč představující smluvní úrok ve výši 15 % měsíčně za období 90 dnů, počítaných ode dne 16. 4. 2024, tj. dne následujícího po dni splatnosti splátky, se kterou je žalovaný v prodlení, dále žalobkyně požaduje úhradu zákonného úroku z prodlení v odpovídající výši z této částky. K prokázání oprávněnosti svého nároku žalobkyně odkazuje na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 17 C 9/2025-34, ze kterého vyplývá, že Smlouva o úvěru byla platně a řádně uzavřena, tudíž i postoupený nárok na žalobkyni z původního věřitele blíže specifikovaný výše je po právu a měl by mu být tak přiznán. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, žalovaný však ničeho neuhradil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř., kdy žalobkyně souhlasila s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání a žalovaný nereagoval na výzvu soudu, měl soud za to (§ 101 odst. 4 o. s. ř.), že souhlasí a k projednání věci nenařizoval jednání.4. Na základě listinných důkazů založených ve spise dospěl soud ke skutkovým zjištěním, že žalobkyně na základě smlouvy č. , hodnota, poskytla dne 4. 4. 2024 žalovanému částku ve výši 34 000 Kč, a to na bankovní účet č. , č. účtu, (prokázáno výpisem z účtu ze dne 4. 4. 2024). Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 5 100 Kč, úroková sazba byla sjednána v 15 % měsíčně (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ). Žalovaný sjednané splátky nehradil řádně a včas, když se dostal do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 4. 2024, a byl proto právní předchůdkyní o úhradu upomenut (prokázáno upomínkou ze dne 22. 4. 2024). Následně byl upomenut rovněž ohledně úhrady dlužné částky další upomínkou (prokázáno upomínkou ze dne 5. 5. 2024). Jelikož žalovaný ničeho neuhradil, právní předchůdkyně nárok uplatnila u soudu, v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 17 C 9/2025 požadovala úhradu jistiny poskytnutého úvěru a částky ve výši 1 000 Kč jako nákladů na upomínkování (prokázáno rozsudkem ze dne 24. 3. 2025, č. j. 17 C 9/2025-34). Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným ve výši 15 300 Kč na žalobkyni, žalovaný o tomto úkonu byl písemně informován (prokázáno rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek, předávacím protokolem, oznámením o postoupení pohledávek ze dne 6. 10. 2025). Žalobkyně žalovaného před podáním žaloby vyzvala k úhradě dlužné částky z titulu nehrazení pravidelných měsíčních splátek (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 6. 10. 2024).5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).7. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.8. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.9. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.11. Právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve které je sjednán úrok úvěru ve výši 15 % měsíčně, tedy ve výši 180 % ročně, RPSN (Roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr) bylo sjednáno ve výši 435,03 % ročně, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná výše úroků u úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR k dubnu 2024 nejvýše 8,71 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).12. Výše úroku sjednaná úvěrovou smlouvou v této věci přesahuje maximální výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření této smlouvy téměř 21x. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik dramatický, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úvěr poskytnutý žalobci vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definován v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když výše úroků podstatě přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).13. Na věci nic nemění skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 29 Co 52/2021-71).14. Na základě výše uvedeného tak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (srovnej např. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C-377/14, Radlingerovi ca FINWAY a. s. či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). Současně soud konstatuje, že v dané věci není prostor pro moderaci výše sjednaného úroku ve smyslu § 577 občanského zákoníku, neboť právní předchůdkyně žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů založila podstatu svého podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím po