10 C 59/2026-17 — Obvodní soud pro Prahu 5

Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že uzavřela se žalovaným dne , datum, úvěrovou smlouvu, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši , částka, . Úvěruschopnost žalovaného byla ověřena. Žalovaný byl povinen vyčerpané finanční prostředky splácet pravidelnými měsíčními splátkami, což nečinil řádně a včas, uhrazeno bylo , částka, , proto byl dluh zesplatněn. Dluh žalovaného činí částku , částka, , z toho jistina , částka, , smluvní pokuta , částka, , poplatky a příslušenství a nebyl uhrazen ani na základě upomínky žalobkyně.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř.Soud provedl dokazování všemi žalobkyní navrženými důkazy (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 129 odst. 1 o.s.ř.). Potřeba dalších důkazů v řízení najevo nevyšla.Dne , datum, byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout peněžité prostředky ve výši , částka, , žalovaný se zavázal poskytnutou částku včetně úroků splácet formou měsíčních splátek v neurčené výši, zápůjční úroková sazba 0 – 83,01 % ročně, RPSN 49,1 % (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne , datum, ). Žalobkyně žalovaného k zaplacení nárokované částky vyzvala (prokázáno upomínkami, předžalobní výzvou, podacím archem). V kartě klienta nejsou uvedeny žádné výdaje (prokázáno kartou klienta).Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti podstatné pro toto řízení vzhledem k právnímu posouzení věci.Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 věta prvá téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru, ve které byla sjednána RPSN (Roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr) ve výši 49,1 % ročně, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná RPSN u úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR k červenci 2024 nejvýše 9,5 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků (od níž se RPSN odvíjí), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj- až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).Výše RPSN sjednaná ve smlouvě o úvěru je zcela zjevně nemravná, úrok z úvěru je sjednán zcela nepřehledně, jeho skutečnou výši žalobkyně skrývá pod různými poplatky. Žalovaný na poskytnutou částku , částka, uhradil již , částka, , žalobkyně žádá uhradit dalších , částka, , celkově tak po žalovaném žádá k úhradě téměř dvojnásobek poskytnuté částky úvěru za rok od poskytnutí úvěru.Spotřebitelský úvěr poskytnutý žalovanému vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , když výše úroků podstatě přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 562/12).Na věci nic nemění skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele, než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ).Na základě výše uvedeného tak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (srovnej např. rozsudek Soudního dvora ze dne , datum, , ve věci C-377/14, Radlingerovi ca , právnická osoba, . či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, ).Pro úplnost soud konstatuje, že žalobkyně řádně neprovedla ověření úvěruschopnosti žalovaného, když v kartě klienta, která má toto ověření prokazovat, nejsou uvedeny žádné výdaje.Žalobkyně se po žalovaném s ohledem na uvedené může domáhat toliko vrácení finanční částky, která byla žalovanému skutečně poskytnuta, tedy částky , částka, , a to z titulu bezdůvodného obohacení (ust. § 2991 a násl. o.z.). Vzhledem k tomu, že žalovaný již dle tvrzení žalobkyně uhradil částku , částka, , soud žalobkyni přiznal zbylou nevrácenou částku , částka, včetně zákonného úroku z prodlení běžícího od uplynutí lhůty k plnění stanovené ve výzvě.Co do zbývajících nárokovaných částek včetně příslušenství soud žalobu zamítl, neboť jejich vznik žalobkyně odvozovala od absolutně neplatné smlouvy o úvěru.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., když procesně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.