8 C 117/2026-14 – Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že společnost , právnická osoba, , IČO: , IČO, (dále jen „původní věřitel“), uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému bezhotovostním převodem úvěr v celkové výši , částka, , přičemž žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději do , datum, , což však neučinil. Pohledávka původního věřitele byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, na žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky prostřednictvím předžalobní upomínky, avšak žalovaný ničeho nezaplatil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Účastníci byli vyzváni, aby soudu sdělili, zda souhlasí s postupem dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Jelikož žalobkyně s uvedeným postupem souhlasila a žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, a soud měl proto za to, že s tímto postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o.s.ř.), nebylo třeba k projednání věci samé nařídit jednání., právnická osoba, řízení bylo listinnými důkazy prokázáno následující:5. Původní věřitel poskytl žalovanému v platbě dne , datum, částku ve výši , částka, , a to bezhotovostním převodem na jeho bankovní účet č. , č. účtu, , přičemž žalovaný se poskytnuté prostředky zavázal vrátit nejpozději do , datum, se smluvním úrokem ve výši , částka, (smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , výpis z běžného účtu). Pohledávka původního věřitele byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne , datum, (smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, , seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, včetně podacího lístku). Žalobkyně vyzvala žalovaného opakovaně k úhradě dluhu prostřednictvím předžalobní upomínky, avšak žalovaný ničeho nezaplatil (předžalobní výzva ze dne , datum, , včetně podacího lístku).6. Po zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části.7. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav hodnotil podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), kdy smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.10. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.11. Původní věřitel s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru, ve kterých byl sjednán úrok v konečné výši 279,83 % ročně, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR v době poskytnutí úvěrů žalovanému nejvýše 8,16 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou mezí smluvního úroku v obdobných případech je dvoj až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).12. V posuzované věci byl úvěrovou smlouvou ujednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 279,83 % ročně. Výše takového úroku přesahuje výše zmíněnou maximální výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy více než třicet čtyřikrát. Podle smlouvy měl žalovaný vrátit částku , částka, dne , datum, , oproti půjčeným finančním prostředkům ve výši , částka, dne , datum, . Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik dramatický, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úvěr poskytnutý žalovanému vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , když výše úroků podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejího sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvy se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje v podstatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 199/11. Na věci nic nemění ani skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele, než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (viz např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ).13. Soud tak dospěl k závěru, že mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (viz např. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne , datum, , ve věci C-377/14, Radlingerovi ca , právnická osoba, . či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, ). Právě s ohledem na vzájemnou provázanost veškerých smluvních ujednání se v projednávaném případě nemůže jednat ani o částečnou neplatnost smlouvy o úvěru toliko ohledně výše smluvních úroků. Nejde totiž o důvod neplatnosti spočívající jen v nezákonném určení množstevního rozsahu ve smyslu § 577 o. z., neplatnost se vztahuje na celé smlouvy, neboť vzhledem k provázanosti jednotlivých smluvních ujednání jejich jednotlivé části od sebe oddělit nelze (§ 576 o. z.).14. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.15. Jelikož soud smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, dospěl současně k závěru, že nárok žalobkyně může být posouzen pouze jako nárok z bezdůvodného obohacení. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně žalovanému částku ve výši , částka, poskytl a z této částky nevrátil žalovaný ničeho. Co do částky , částka, se žalovaný bez spravedlivého důvodu obohatil, žalobkyně má proto nárok na zaplacení uvedené částky, jak je uvedeno ve výroku I. O příslušenství bylo rozhodnuto podle § 1970 o. z., s počátkem prodlení po doručení žaloby žalovanému. Ve zbývajícím rozsahu pak byla podaná žaloba zamítnuta ze shora podrobně uvedených důvodů (výrok II.). Lhůtu k plnění prodloužil soud v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř.16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, , přičemž tato částka představuje 32 % z jejich celkové výše (po odečtení úspěchu žalobkyně v rozsahu dle výroku I. a úspěchu žalovaného v rozsahu dle výroku II.). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, , sestávající z částky , částka, za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky , částka, za výzvu k plnění dle § 11