8 C 95/2026-15 – Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení žalované částky s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Smlouva o úvěru byla uzavřena prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku. Žalovaná o poskytnutí úvěru zažádala online. Právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované výpisy z účtů, případně dalšími přiloženými doklady za rozhodné období. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované dne , datum, na základě smlouvy převodem na jím zvolený účet finanční prostředky ve výši , částka, , které se žalovaná zavázala vrátit do 30 dní od poskytnutí spolu se sjednanými úroky a poplatkem za úvěr. Žalovaná úvěr řádně a včas nevrátila a dostala se do prodlení. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou na společnost , právnická osoba, , která pohledávku za žalovanou postoupila na žalobkyni. Žalobkyně požaduje zaplacení dlužné jistiny ve výši , částka, , poplatek za poskytnutí úvěru ve výši , částka, , úrok ve výši , částka, , poplatek za administraci prodlení ve výši , částka, , poplatky za odeslané upomínky ve výši , částka, , a to za upomínky formou SMS zpráv a ve výši , částka, za upomínky formou písemných výzev, smluvní pokutu ve výši , částka, a dále zákonný úrok z prodlení. K zaplacení dlužné částky byla žalovaná vyzvána.2. Účastníci byli vyzváni, aby soudu sdělili, zda souhlasí s postupem dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Jelikož se žalobkyně ani žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřily, a soud měl proto za to, že s tímto postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o.s.ř.), nebylo třeba k projednání věci samé nařídit jednání.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.4. Na základě listinných důkazů dospěl soud ke skutkovému závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku , částka, , žalovaná se poskytnutou částku zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně společně s poplatkem ve výši , částka, a úrokem ve výši , částka, . Úroková sazba byla sjednána ve výši 36,5 % ročně, RPSN dosahovalo výše 5395,58 % (zjištěno ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, , z předsmluvního formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, všeobecných obchodních podmínek). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku , částka, , a to bankovním převodem na účet uvedený ve smlouvě (zjištěno z potvrzení o provedené platbě). Pohledávka za žalovanou z dané smlouvy byla postoupena na společnost , právnická osoba, , IČO: , IČO, , a z této společnosti následně na žalobkyni (zjištěno ze smluv o postoupení pohledávky). Dlužnou částku žalovaná ani přes výzvu žalobkyně, ani přes výzvy právní předchůdkyně žalobkyně, do dne podání žaloby ani částečně neuhradila (prokázáno výzvami právní předchůdkyně a předžalobní výzvou ze dne , datum, ve spojení s dokladem o odeslání).5. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav hodnotil podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), kdy smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.8. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Právní předchůdce žalobkyně s žalovanou uzavřeli smlouvu o úvěru, ve které byl sjednán úrok v konečné výši 36,5 % ročně, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR v době poskytnutí úvěrů žalované nejvýše 8,51 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou mezí smluvního úroku v obdobných případech je dvoj až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).10. V posuzované věci byl úvěrovou smlouvou ujednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 36,5 % ročně. Vedle sjednaného úroku měla žalovaná povinnost uhradit poplatek za úvěr ve výši , částka, . Tento poplatek přitom fakticky odpovídá kapitalizovanému úroku, kdy je zřejmé, že i v případě žalobkyně, resp. právního předchůdce žalobkyně se při poskytování úvěrů jedná o zcela běžnou administrativní činnost nutně související s každým úvěrem či zápůjčkou, kterou musí běžně vykonávat každý poskytovatel zápůjčky či úvěry. Za této situace pak soud uzavřel, že uvedený poplatek je dle jeho povahy třeba hodnotit jako úplatu za půjčení peněz, což je definice smluvního úroku. Lze tedy konstatovat, že svou podstatou představuje požadovaný poplatek kapitalizovaný úrok. Tento závěr podporuje i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne , datum, sp.zn. , spisová značka, .11. Výše sjednaného úroku, tedy úroku ve výši 36,5 % ročně a „poplatku“ ve výši , částka, , zjevně nepřiměřeně přesahuje výše zmíněnou maximální výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy. Podle smlouvy měla žalovaná vrátit částku , částka, , oproti půjčeným finančním prostředkům ve výši , částka, . Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik dramatický, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úvěr poskytnutý žalované vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , když výše úroků podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejího sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvy se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje v podstatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 199/11. Na věci nic nemění ani skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele, než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (viz např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ).12. Soud tak dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (viz např. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne , datum, , ve věci C-377/14, Radlingerovi ca , právnická osoba, . či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, ). Právě s ohledem na vzájemnou provázanost veškerých smluvních ujednání se v projednávaném případě nemůže jednat ani o částečnou neplatnost smlouvy o úvěru toliko ohledně výše smluvních úroků. Nejde totiž o důvod neplatnosti spočívající jen v nezákonném určení množstevního rozsahu ve smyslu § 577 o. z., neplatnost se vztahuje na celé sml