7 C 299/2019-103 — Obvodní soud pro Prahu 6

Žalobou došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 25. 10. 2018 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 18 500 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že je vlastníkem domu na adrese [adresa žalobkyně], zapsaném na [list vlastnictví], k. ú. [část obce], obec Praha. Účastníci uzavřeli dne 18. 10. 2016 nájemní smlouvu, na základě níž přenechala žalobkyně od 1. 11. 2016 žalovaným do společného nájmu byt [číslo] v 2. patře, o velikost 3+kk s příslušenstvím, žalovaní se pak zavázali hradit měsíční nájemné ve výši 11 000 Kč + 500 Kč/osoba záloha na služby, přičemž nájemné bylo splatné k 5. dni toho kterého měsíce. Nejprve byt užívali oba žalovaní do konce roku 2017, nájemné i zálohy na služby byly hrazeny řádně a včas, od 1. 1. 2018 byt začala užívat i přítelkyně prvého žalovaného, proto se zálohy na služby zvýšily o 500 Kč za další osobu, tedy celkem činilo nájemné a zálohy na služby částku 12 500 Kč, platby však již nebyly hrazeny řádně a včas. Následně byl nájem dohodou ukončen k 30. 4. 2018, když téhož dne došlo k předání bytu. Za období leden až duben 2018 však žalobkyně eviduje pouze následující platby, a to za leden 6 500 Kč, za únor 12 500 Kč, za březen 12 500 Kč, za leden 2018 tak zbývá uhradit částku 6 000 Kč a za duben 2018 částku 12 500 Kč. K úhradě dluhu se při předání bytu v předávacím protokolu zavázal první žalovaný, a to do konce června 2018, avšak k úhradě nedošlo i přes výzvy ze strany žalobkyně. Na předžalobní výzvu první žalovaný odpověděl tak, že není povinen dluh doplatit, neboť dluh doplatí druhý žalovaný, který se přípisem ze dne 21. 9. 2018 zavázal dluh uhradit. Žalobkyně uzavřela, že se jednalo o společný nájem bytu, žalovaní tak měli povinnost hradit nájemné společně a nerozdílně, ve vztahu k žalobkyni jsou tak zavázáni solidárně, přičemž dohoda mezi žalovanými žalobkyni nijak nezavazuje. První žalovaný s žalobou nesouhlasil, když uvedl, že nájemné a zálohy na služby zaplatil řádně a včas. Dále uvedl, že druhý žalovaný uznal žalovaný dluh jako svůj dluh a zavázal se ho uhradit. Druhý žalované se k žalobě nevyjádřil, k jednání se nedostavil. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé, když k jeho zjištění provedl tyto důkazy. Ze smlouvy o nájmu bytu ze dne 18. 10. 2016 soud zjistil, že žalobkyně jako výlučná vlastnice domu na adrese [adresa žalobkyně], zapsaném na [list vlastnictví], k. ú. [část obce], obec Praha, pronajala oběma žalovaným jako společným nájemcům v uvedeném domě byt [číslo] v 2. patře, vel. 3+kk. Žalovaní se pak zavázali hradit měsíční nájemné ve výši 11 000 Kč + zálohu na služby ve výši 500 Kč za 1 osobu, tj. 1 000 Kč za 2 osoby, splatné k 5. dni příslušného měsíce. Z dohody o ukončení nájmu předmětného bytu ze dne 30. 4. 2018 (podepsané pouze prvním žalovaným) soud zjistil, že nájem bytu skončil ke dni 30. 4. 2018, přičemž doposud nebylo zaplaceno nájemné a zálohy na služby v celkové výši 18 500 Kč, když tuto částku se žalovaní zavázali uhradit do 30. 6. 2018. Z předžalobní výzvy ze dne 14. 9. 2018 vč. dodejky soud zjistil, že žalobkyně vyzvala prvého žalovaného k úhradě dlužného nájemného. Z dopisu prvního žalovaného ze dne 21. 9. 2018 soud zjistil, že první žalovaný uvedl, že nesouhlasí s přebráním dluhu na svoji osobu, když přiložil přípis druhého žalovaného z téhož dne, kde druhý žalovaný potvrzuje, že dluh je jeho, tedy první žalovaný není povinen ho hradit. Na základě provedených důkazů má soud za prokázané, že žalovaní jakožto nájemci uzavřeli s žalobkyní jako pronajímatelkou dne 18. 10. 2016 smlouvu o nájmu shora uvedeného bytu, přičemž žalovaní se za nájem tohoto bytu zavázali hradit měsíční nájemné ve výši 11 000 Kč + zálohy na služby ve výši 500 Kč/osoba, tj. celkem do konce roku 2017 ve výši 12 000 Kč a od začátku roku 2018 ve výši 12 500 Kč. Mezi účastníky nebylo sporné, že po ukončení nájmu ke dni 30. 4. 2018 (viz dohoda o ukončení nájmu a opuštění bytu druhým žalovaným) na nájemném a zálohách na služby zůstal dluh ve výši 18 500 Kč s příslušenstvím, sporným zůstalo pouze to, kdo je povinen tuto částku žalobkyni uhradit. Na základě uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto. Podle ust. § 2217 odst. 1 o. z., nájemné se platí v ujednané výši, a není-li ujednána, platí se ve výši obvyklé v době uzavření nájemní smlouvy s přihlédnutím k nájemnému za nájem obdobných věcí za obdobných podmínek. Podle ust. § 2247 odst. 1 o. z., strany si ujednají, která plnění spojená s užíváním bytu nebo s ním související služby zajistí pronajímatel; schází-li takové ujednání, použije se ustanovení odstavce 2. Podle ust. § 2270 a § 2271 věta první o. z., uzavře-li nájemní smlouvu s pronajímatelem více osob, stanou se společnými nájemci bytu; společným nájemcem bytu se stane i osoba, která se souhlasem stran přistoupí ke smlouvě. Co platí o nájemci, platí obdobně o společných nájemcích, není-li dále stanoveno jinak. Společní nájemci mají stejná práva a povinnosti. Podle ust. § 1872 o. z., je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků. Zvláštní ujednání věřitele a spoludlužníka nepůsobí vůči ostatním spoludlužníkům. Vztah mezi účastníky posoudil soud po právní stránce dle shora uvedených ustanovení tak, že žalovaní se na základě nájemní smlouvy stali společnými nájemci bytu ve smyslu ust. § 2270 o. z. Vzhledem k tomu, že u společných nájemců platí, že jejich práva i povinnosti jsou stejné, tak se na ně hledí jako na jednu osobu a nelze přitom nájemní vztah vyjádřit určitým podílem. Není však vyloučeno, aby se společní nájemci dohodli na tom, že si upraví užívání konkrétního bytu tak, že každý z nich bude užívat určitou vymezenou část bytu anebo každý bude hradit pouze poměrnou část nájemného, nicméně taková dohoda je závazná pouze mezi společnými nájemci (tj. inter partes), nikoli ve vztahu ke druhé smluvní straně, tedy pronajímateli. Proto platí, že„ vůči němu jsou společní nájemci, pokud jde např. o nájemné nebo další úhrady, zavázáni společně a nerozdílně, takže např. neshody mezi společnými nájemci o tom, že některý z nich užívá větší nebo atraktivnější část bytu než druzí, a měl by tedy platit vyšší podíl na nájemném, je interní záležitostí společných nájemců a pronajímatele se nijak nedotýká. Pronajímatel má nárok vůči nájemcům společně a nerozdílně na úhradu nájemného a plnění spojená s užíváním bytu.“ (viz Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 –3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 423). V daném případě tak soud dospěl k závěru, že žalovaní jsou povinni dlužné nájemné a zálohy na služby ve výši 18 500 Kč spolu s úrokem z prodlení dle ust. 1970 o. z., ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně, soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 11 454,40 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 18 500 Kč sestávající z částky 1 860 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění, sepis žaloby, účast na jednání) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a DPH 21 % z částky 8 640 Kč ve výši 1 814,40 Kč.