18 C 12/2021-28 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhá zaplacení ve výroku rozsudku uvedené částky. Žalobu zdůvodnil tím, že dne [datum] se zúčastnil letu provozovaného žalovanou společností č. [číslo letu] z [obec] do [obec], jehož odlet byl zpožděn a žalobce do cílové destinace přiletěl se zpožděním větším než tři hodiny. S ohledem na leteckou vzdálenost místa odletu a příletu, nárokuje úhradu kompenzace ve výši 250 euro ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ nařízení č. 261/2004“). Dále uvádí, že nejprve svou pohledávku za leteckým přepravcem postoupil na [právnická osoba], která žalovanou vyzvala výzvou ze dne 8. 10. 2018 k zaplacení kompenzace. Žalovaná zůstala nečinná. Vzhledem k rozhodovací praxi podepsaného soudu, který v řízeních dovozuje neplatnost postoupených pohledávek z cestujících na [právnická osoba], se žalobce rozhodl vymáhat kompenzaci touto žalobou. 2. Ve smyslu žaloby byl vydán elektronický platební rozkaz, proti kterému žalovaná podala odpor a navrhla, aby žaloba byla zamítnuta, neboť žalobce svůj nárok neuplatnil včas, ale po uplynutí půlroční lhůty s odkazem na ust. § 2553 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62. 3. K vyjádření žalované žalobce namítl, že nelze uplatnit vnitrostátní právo, neboť se jedná o nárok na náhradu škody podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, jehož cílem je vysoká úroveň ochrany cestujících. Tento cíl by byl aplikací ust. § 2553 o. z. zcela popřen. Má za to, že přepravním řádem je třeba vždy rozumět podzákonný předpis, kterým nařízení č. 261/2004 není, s odkazem na ustanovení § 2578 o. z. Porovnává také délku promlčecích dob v ostatních členských státech Evropské unie a dovozuje, že vyloučením aplikace ustanovení § 629 odst. 1 o. z., by došlo k neúměrnému zkrácení promlčecí lhůty a nerovnému postavení cestujících, kteří náhradu škody uplatňují před českými soudy oproti cestujícím v jiných evropských zemích. Zároveň by tím docházelo k neúměrnému krácení práv spotřebitele s odkazem na ustanovení § 2898 o. z. Upozornil, že žalovanou zmiňovaný rozsudek Městského soudu v Praze zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 286/20 a nikdy nenabyl právní moci, proto z něj soudy při rozhodování nemohou vycházet. 4. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s tímto postupem souhlasili (žalobce v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a žalovaná konkludentně). 5. Z listin založených žalobcem týkajících se předmětného letu soud zjistil, že žalobce měl rezervaci č. [anonymizováno] na let dne [datum] z [obec] do [obec] s časem odletu [údaj o čase] hod., který operovala žalovaná. Tvrzené zpoždění žalovaná strana nijak nezpochybnila. Z žádosti žalobce ze dne 10. 7. 2018, zaslané prostřednictvím [právnická osoba], je zřejmé, že žalobce žalovanou požádal o proplacení kompenzace ve výši 250 euro z důvodu zpoždění předmětného letu. Z certifikátu stížnosti je zřejmé, že tato žádost byla dne 10. 7. 2018 zaslána žalované. Dále žalobce prostřednictvím svého právního zástupce zaslal žalované předžalobní výzvu k plnění. Sporné mezi účastníky zůstalo, zda je nárok žalobce promlčen. 6. Na věc dopadá přímo použitelné nařízení č. 261/2004 čl. 5 odst. 3 ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. a), podle kterého má cestující právo na náhradu ve výši 250 euro, neboť se jedná o letovou vzdálenost do 1 500 km. Svou pravomoc ve věci rozhodnout soud dovodil z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 čl. 4 odstavec 1 ve spojení s čl. 63 odst. 1 téhož nařízení, když sídlo žalované se nachází v obvodu podepsaného soudu. 7. Podle ust. § 2553 odst. 1 a 3 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. Podle ust. § 2578 o. z., podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství. 8. Podle závěrů rozsudku SDEU ze dne 22 listopadu 1012 ve věci C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti KLM, bod 33:„ S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že nařízení č. 261/2004 musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle článků 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se na podání žaloby.“. 9. V přepravních podmínkách žalované platných od 3. 5. 2017 bodu 13. 2. a 13. 3. je upraven postup žalované a práva cestujících při nepravidelnosti letecké dopravy, tj. zpoždění a zrušení plánovaného letu, a to citací nařízení č. 261/2004 a odkazem na toto nařízení při vymáhání nároku cestujících. 10. Ze závěrů rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62, bod 10., 11. vyplývá:„ Pojem přepravní řád uvedený v ust. § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu ust. § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu článku 7 Nařízení. K odvolacím námitkám žalobkyně je dále nutno uvést, že i samotné Nařízení předpokládá jistou notifikaci cestujícího, neboť samo nepodmiňuje výplatu paušalizovaného odškodnění pouhým naplněním podmínek daných Nařízením. Nařízení je naopak založeno na povinnosti dopravce informovat cestující v případě zpoždění letu o jejich nastalých právech, a to i formou odkazu na existující typizovaný formulář vydaný právě pro tyto účely (dostupný široké veřejnosti i v elektronické formě např. na stránkách Evropské komise -https://ec.europa.eu/transport/sites/transport/files/themes/passengers/air/doc/complain_form/eu_complaint_form_cs.pdf). Tomu odpovídá i dikce odstavce 20 preambule, ale i článků 14 a 5 odst. 1 písm. c) Nařízení. Tvrzení žalobkyně, že Nařízení žádnou notifikaci nepředpokládá, je proto chybné. Pokud občanský zákoník v ust. § 2553 výslovně podmiňuje nároky z přepravy jejich včasnou notifikací u dopravce (viz odstavec 3) a s jejich (včasným) neuplatněním v propadné lhůtě 6 měsíců spojuje nemožnost přiznání nároku za podmínky, že dopravce zároveň namítne pozdní uplatnění práva, je zřejmé, že návrhu nešlo vyhovět. Je přitom zřejmé, že Nařízení nerozlišuje, o jakého cestujícího se jedná (tedy zda je ″spotřebitelem″ či nikoli), a nárok na paušalizovanou náhradu škody přiznává všem cestujícím bez rozdílu (s výjimkou specifických skupin cestujících uvedených v článku 3 odst. 1 větě prvé Nařízení).“ 11. Je sice pravdou, že shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 286/20, avšak důvodem zrušení nebyl nesprávný právní názor na otázku promlčení, ale nesprávné poučení účastníků o možnosti podat dovolání, aniž by otázka promlčení byla řešena. Celé řízení bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno a rozsudek soudu I. stupně byl zrušen (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020 č. j. 18 Co 265/2019 – 98). Podepsaný soud má však za to, že i když uvedený rozsudek Městského soudu nenabyl právní moci, obsahuje úvahy a premisy aplikovatelné i v dané věci. 12. Nařízení č. 261/2004 neobsahuje vlastní úpravu promlčení. V souladu se závěr citovaného rozsudku SDEU C -139/2011 je nutno posuzovat otázku promlčení podle vnitrostátní právní úpravy, tedy v tomto případě podle o. z., což žalobci nezpochybňují, zpochybňují však aplikaci ustanovení § 2553 odst. 1 a 3 o. z., s tím, že toto ustanovení nelze aplikovat, neboť nařízení č. 261/2004, o které žalobci svůj nárok na zaplacení kompenzace opírají, není přepravním řádem. 13. Povinnosti cestujících upravené nařízením č. 261/2004 nelze ze strany dopravce nijak omezit ani vyloučit odchylnými ustanoveními přepravní smlouvy či přepravních podmínek. Tomu ostatně odpovídá i dikce přepravních podmínek žalované (bod 13.2 a 13.3), které právě na citované nařízení odkazují. Nařízení č. 261/2004 ukládá leteckému přepravci povinnost informovat cestující o jejich právech, při jejich uplatnění mohou použít typizovaný formulář dostupný na webových stránkách Evropské komise. Tato povinnost leteckého přepravce a tomu odpovídající práva cestujícího jsou založena na předpokladu notifikace nároku cestujícím. Stejný závěr je pak možno dovodit ze znění již odvolacím soudem uváděného odst. 20 preambule a čl. 14, čl. 5 odst. 1 písm. c), ale i čl