33 C 135/2021-70 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobou, došlou soudu dne 25. 6. 2021, se žalobkyně domáhá určení absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 11. 2012, uzavřené mezi ní a žalovanou, a dále určení, že pozemek parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], pozemek parc. [číslo] pozemek parc. [číslo] vše v [katastrální uzemí], [územní celek], nejsou zatíženy zástavním právem, které bylo zřízeno smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem, uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou. Podanou žalobu žalobkyně zdůvodnila tak, že dne 16. 11. 2012 byla mezi žalovanou jako úvěrující na straně jedné a žalobkyní jako úvěrovanou na straně druhé uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 710 000 Kč s výpůjční úrokovou sazbou ve výši 14,21 % p. a. (dále jen„ Smlouva o spotřebitelském úvěru“). Žalobkyně byla při uzavírání smlouvy v postavení spotřebitele. Žalovaná však nesplnila jí zákonem uloženou povinnosti posoudit úvěruschopnost žalobkyně s odbornou péčí, v důsledku čehož žalovaná poskytla žalobkyni úvěr bez toho, aby bylo zřejmé, že ho bude žalobkyně schopna splatit. V důsledku neposouzení schopnosti žalobkyně splácet úvěr s odbornou péčí je proto Smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná a smluvní strany jsou povinny si vydat bezdůvodné obohacení, které na základě neplatné Smlouvy o úvěru získaly. V této souvislosti žalobkyně uvádí, že z její strany byla žalované uhrazena částka v celkové výši 710 000 Kč, tedy částka rovnající se poskytnuté částce, a žalobkyně tak není žalované ničeho dlužna. 2. Žalobkyně dále uvedla, že dne 16. 11. 2012 byla mezi žalovaným jako zástavním věřitelem na straně jedné a žalobkyní jako zástavcem na straně druhé uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem (dále jen„ Smlouva o zřízení zástavního práva“), jejímž předmětem bylo zřízení zástavního práva ke shora uvedeným nemovitým věcem (dále jen„ Nemovitosti“). S ohledem na závěry právní vědy, dosavadní judikaturu a skutečnost, že Smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná, je žalobkyně přesvědčena, že zástavní právo dle Smlouvy o zřízení zástavního práva nemohlo platně vzniknout, a tedy Nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem. 3. Podáním ze dne 5. 10. 2021 žalobkyně doplnila, že Exekutorský zápis nelze vnímat ani jako uznání dluhu, když nelze uznat neexistující dluh. Postup žalované při stanovení výše částky vtělené do Exekutorského zápisu pak žalobkyně vnímá jako rozporný s dobrými mravy, když žalovaná nemohla předpokládat, zda dojde ze strany žalobkyně k porušení Smlouvy o spotřebitelském úvěru, přesto byla částka v Exekutorském zápisu vypočtena jako součet v budoucnu vzniklých možných nároků žalované. Žalobkyně upřesnila, že na nedodržení povinnosti žalované zkoumat schopnost žalobkyně splácet úvěr s odbornou péčí lze usuzovat i ze skutečnosti, že žalobkyně nemusela žalované dokládat žádné doklady o měsíčním příjmu, výpisy z účtů, ani podklady, ze kterých by bylo patrné, jaké jsou její pravidelné výdaje na bydlení, domácnost, dopravu atd. s tím, že v době podpisu předmětných smluv byla žalobkyně studentkou vysoké školy bez pravidelného příjmu. 4. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 8. 9. 2021, když uvedla, že nárok žalobkyně neuznává a její argumenty považuje za účelové. V prvé řadě žalovaná namítla, že obsahem Exekutorského zápisu jsou dvě samostatná právní jednání, a to prohlášení o uznání dluhu co do důvodu a výše (část A) a dohoda o vykonatelnosti exekutorského zápisu (část B). Uznání dluhu je jednostranným právním jednáním žalobkyně, které je nezávislé na části B exekutorského zápisu. Jelikož žalobkyně předmětný dluh z titulu úvěru uznala co do důvodu a výše, má se za to, že dluh v době uznání existoval, a to podle § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Žalovaná jako věřitelka proto nemusí prokazovat ani existenci a ani vznik dluhu, když důkazní břemeno ohledně neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru a neexistence dluhu je přesunuto na žalobkyni jako dlužnici. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že dlužník musí neexistenci či zánik závazku prokázat a nestačí, aby existenci dluhu pouze popřel. Dlužník proto unese důkazní břemeno pouze v případě, že prokáže skutečnosti, které opodstatňují závěr, že uznaný závazek neexistuje. 5. K povinnosti zkoumat schopnost žalobkyně splatit úvěr žalovaná uvádí, že uplatňovala vždy při posuzování každého žadatele o úvěr nejpřísnější kritéria kladena nejen samotným zákonem č. 145/2010 Sb., nýbrž vycházela vždy z metodických pokynů vydávaných a uveřejňovaných v souvislosti s dohledem nad finančním trhem Českou národní bankou, Českou obchodní inspekcí a Finančním arbitrem. V souladu s úpravou zákona č. 145/2010 Sb., ve znění do 25. 2. 2013, každý žadatel musel poskytnout pravdivé informace nejen o výši svých příjmů, nýbrž o jejich původu. Dále poskytl údaje o svém bydlišti, formě řešení bytové otázky (typ bydlení), způsobu bydlení, počtu dětí (počtu vyživovaných osob), jménu a příjmení manžela, poskytl úplné údaje o majetkových poměrech, měsíčních výdajích jeho a domácnosti, jíž je členem, součtu leasingových a úvěrových splátek, úvěrových podmínkách na nákup nemovitosti a jiných měsíčních splátkách či srážkách. Tyto informace žadatel poskytoval prostřednictvím žádosti ve formě dotazníku, který obdržel od žalované. Poté probíhal u žalované proces schvalování úvěru. Informace shromažďovala žalovaná především z registrů klientských informací [příjmení], centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku, obchodního rejstříku, interní databáze, internetového prohlížeče [anonymizováno] – vyhledání veřejně dostupných informací o klientovi, administrativních registrů ekonomických subjektů, katastru nemovitostí a sociálních sítí. Žalovaná bohužel k uvedenému prověřování žalobkyně nedisponuje po 9 letech žádnými listinami z rozhodné doby, kdy prověřování prováděla, protože listiny tohoto charakteru uchovávala po dobu toliko 5 let. V rozhodném období nebyla zákonem upravena povinnost archivovat dokumenty o prověřování úvěruschopnosti žadatelů o spotřebitelský úvěr. Veškeré listiny o prověřování úvěruschopnosti žalobkyně, kterými žalovaná disponovala, byly po 5 letech skartovány. Žalobkyně nicméně musela mít jako jednatelka a jediná společnice [právnická osoba] [anonymizováno] s předmětem podnikání v oblasti cestovního ruchu, maloobchodu s motorovými vozidly a smíšeným zbožím a realitní činnosti dostatečnými příjmy, o čemž svědčí také to, že úvěr poskytnutý žalovanou 8,5 roku splácela a zaplatila celkem 710 000 Kč. Navíce, žalobkyně měla vlastní bydlení v bytě na adrese [adresa], který sice nebyl v jejím vlastnictví, ale musela hradit náklady s tímto bydlením spojené, o žalobkyni nebyl záznam v insolvenčním rejstříku. Námitka neplatnosti smluv o úvěru vznesená žalobkyní je pak podle názoru žalované krajně účelová, když komunikace mezi účastníky probíhala bez komplikací a až v průběhu procesu zjišťování možného výtěžku z prodeje nemovitých věcí ve vlastnictví žalobkyně tato náhle otočila, přestala se žalovanou komunikovat a následně prostřednictvím zástupce označila Smlouvu o spotřebitelském úvěru za neplatnou a podala žalobu. Tehdejší zákonná úprava sice výslovně nestanovila, že by se možnost spotřebitele uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy promlčovala, nicméně dle žalované by bylo krajně nespravedlivé a nedůvodně zvýhodňující spotřebitele, aby mohl u úvěru poskytnutého dle staré právní úpravy namítat neplatnost úvěrové smlouvy bez časového omezení a případně využít toho, že v důsledku značného časového odstupu od schvalování úvěru nemá žalovaná k dispozici příslušné informace a nemůže je získat ani z registrů vedených třetími osobami. Jelikož je dle názoru žalované Smlouva o spotřebitelském úvěru platná a pohledávka žalované vůči žalobkyni z úvěru platně vznikla, je platná i Smlouva o zřízení zástavního práva k Nemovitostem a zástavní právo k Nemovitostem platně vzniklo a stále existuje. Žalovaná proto navrhla zamítnutí žaloby. 6. K postupu při posuzování schopnosti žalobkyně splatit úvěr pak žalovaná dodala, že pokud by nebyla zohledněna délka doby, po jejímž uplynutí označila žalobkyně Smlouvu o spotřebitelském úvěru za neplatnou, a dále skartační lhůty žalované, vedlo by to ke krajně nespravedlivé situaci, kdy by žalobkyně mohla bez časového omezení namítat neplatnost smlouvy a žalovaná by s ohledem na časový odstup a skartaci dokumentů nemohla doložit potřebné důkazy vyvracející tvrzení žalobkyně, čímž by ve výsledku bylo porušeno ústavně garantované právo žalované na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ LZPS“). 7. Při jednání dne 3. 5. 2022 žalovaná doplnila, že před podpisem Smlouvy o spotřebitelském úvěru byly ze strany žalované požadovány doklady o měsíčním příjmu, výpis z účtu a další podklady, ze kterých by bylo dále patrné, jaké jsou její pravidelné výdaje na bydlení, domácnost, dopravu atd., přičemž tyto byly žalobkyní žalované předloženy. 8. Mezi stranam