14 C 342/2019-153 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Podáním doručeným zdejšímu soudu dne 11.12.2019, doplněné podáním ze dne 28.5.2020 se žalobce domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 5.11.2019 dané žalovanou žalobci s odůvodněním, že mezi žalobcem a žalovanou byl jmenováním s účinností ode dne 1.1.2001 založen pracovní poměr, na dobu neurčitou. Žalobce vykonával funkci provozního ředitele, z níž mohl být dle dohody stran ze dne 1.1.2007 odvolán nebo jíž se mohl vzdát. Dodatkem č. 2 ke jmenování do funkce ze dne 30. 4. 2008 byl změněn název funkce, do které byl žalobce jmenován, na titul„ [anonymizováno 6 slov]“. Dne 5. 11.2019 bylo osobně žalobci předáno okamžité zrušení pracovního poměru dle § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaná v této předmětné listině uvedla následující důvody okamžitého zrušení pracovního poměru: Žalobce měl poskytnout finanční prostředky společnosti [právnická osoba], se sídlem [adresa žalované], [IČO] (dále jen„ [právnická osoba]) za účelem financování nabytí podílů v jejích dceřiných společnostech poskytujících služby žalované za úplatu, a to ve výši minimálně 10.000.000 Kč. Žalobce měl povolit společnosti [právnická osoba] a jejím dceřiným společnostem umístit svá sídla v rámci nemovitosti žalované a využívat kancelářských prostor v této nemovitosti k podnikatelským účelům, a to bez nároku na úhradu nájemného či jiné podobné úplaty. Žalobce se měl účastnit obchodních transakcí se společností [právnická osoba], se sídlem [adresa žalované], [IČO], (dále jen„ [právnická osoba]), které v důsledku sjednané odměny významně přesahující odměnu skutečného poskytovatele dotčených služeb měly poškozovat žalovanou. Žalobce měl pobírat významných finančních a dalších neoprávněných výhod, jež byly v rozporu s právními předpisy a jež byly poskytovány společností [právnická osoba] a jejími dceřinými společnostmi, přestože musel být žalobce srozuměn s původem těchto výhod, jež poškozovaly žalovanou. V reakci na tuto listinu žalobce žalovanou dopisem ze dne 6.11.2019 informoval, že považuje důvody, pro které byl jeho právní poměr rozvázán, i samotné okamžité zrušení pracovního poměru za neplatné a pracovní poměr za nadále trvající a vyzval žalovanou vyzval k dalšímu zaměstnávání. Žalovaná ve svém okamžitém zrušení pracovního poměru uvedla, že žalobce svými výše uvedenými jednáními porušil povinnosti vyplývající z § 301 písm. c) zákoníku práce, tedy porušil povinnost dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané a dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané, pokud s nimi byl řádně seznámen, a povinnosti vyplývající z § 301 písm. d) zákoníku práce, tedy porušil povinnost řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu žalovanou a střežit a ochraňovat majetek žalované před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy žalované. Dále žalobce dle žalované jednal v rozporu s § 304 zákoníku práce, tedy vykonával výdělečnou činnost, jež má shodný předmět činnosti jako žalovaná, a to bez jejího předchozího písemného souhlasu. Žalobce má však za to, že žalovanou tvrzená jednání, u nichž není prokázáno, že se jich opravdu dopustil, nemají žádnou souvislost s předmětným pracovním poměrem. Z absence souvislosti mezi tvrzenými jednáními a pracovním poměrem vyplývá, že se žalobce nemohl dopustit porušení výše vyčtených a jemu uložených povinností. Dále je žalobce přesvědčen, že u důvodů obsažených v okamžitém zrušení pracovního poměru žalovaná v rozporu s § 60 zákoníku práce nedostatečně skutkově vymezila důvody okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť důvody musí být uvedeny tak, aby bylo zřejmé, jaké skutečné důvody vedly žalovanou k rozvázání pracovního poměru. Dané okamžité zrušení však neobsahuje žádné teritoriální či temporální vymezení skutků a vymezení věcné je natolik neurčité, že nelze zjistit, jaké konkrétní jednání je spatřováno žalovanou jako hrubé porušení povinností vyplývajících z právních předpisů. Žalobce pochybení spatřuje zejména ve dvou posledně uvedených důvodech, z nichž nelze zjistit jednotlivá jednání, jež by dle žalované zdůvodňovala okamžité zrušení pracovního poměru (tedy nelze např. zjistit, jaké konkrétní výhody měl v souvislosti se společností [právnická osoba] získat, jaké konkrétní transakce se společností [právnická osoba] žalovanou měly poškodit či jakou škodu měly způsobit). Žalobce dále odkázal na nález Ústavního soudu, který konstatoval, že nelze dovozovat neplatnost pracovního poměru v případě souběhu funkcí zaměstnance s členstvím ve statutárním orgánu (viz nález I ÚS 190/15, ze dne 13.09.2016, kde vyjadřuje Ústavní soud zásadní nesouhlas s dosavadní rozhodovací praxí obecných soudů). V prvé řadě je třeba uvést, že výše popsaný zákaz nebyl nikdy na úrovni zákona výslovně zakotven. Tento zákaz dovodily ve své judikatorní činnosti až obecné soudy. K argumentaci žalované judikáty Nejvyššího soudu ČR žalobce uvádí, že tyto jsou staršího data a jejich závěry nerespektují výše citovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, přičemž obecné soudy jsou povinny ústavněprávní výklady Ústavního soudu respektovat. Předmětné právní závěry Nejvyššího soudu ČR jsou v dané věci tedy obsoletní a neudržitelné pro další aplikaci soudy nižších stupňů. Navíc jsou objektivně špatné i proto, protože odporují principu smluvní volnosti účastníků soukromoprávních vztahů, nejen proto, že to konstatuje Ústavní soud ČR. Žalobce dále namítal, že závěry žalované vytvořené z citovaných rozsudků Nejvyššího soudu, nejsou přesné. Nejvyšší soud totiž částečně moderoval svůj postoj k tzv. souběhu funkce člena statutárního orgánu a pracovněprávního vztahu a připustil, že nelze bez dalšího automaticky dovozovat nepřípustnost souběhu funkcí zaměstnance. Nepřípustnost souběhu zaměstnaneckého poměru s funkcí statutárního orgánu lze dovodit pouze v případě, kdy náplň pracovněprávního poměru je shodná s náplní práce člena statutárního orgánu společnosti. Na tento logický závěr upozornil Nejvyšší soud ve svém rozsudku pod spis. zn. 21 Cdo 2525/2015, ze dne 12.01.2017. Žalobce uvádí, že náplň práce, kterou vykonával pro žalovanou v pracovněprávním vztahu, nebyla shodná s předmětem činnosti funkce jednatele. Žalobce jako jednatel žalované společnosti měl generální jednatelské oprávnění a mohl společnost samostatně zastupovat ve všech věcech. Činnost, kterou vykonával v pracovněprávním vztahu, byla zcela odlišná. 2. Podáním ze dne 3.3.2020, ve znění doplnění ze dne 25.6.2020 žalovaná navrhla žalobu, jako nedůvodnou, zamítnout s odůvodněním, že žalobce v žalobě uvádí, že s účinností ode dne 1. ledna 2001 vznikl mezi žalobcem a žalovanou pracovní poměr, v rámci něhož žalobce u žalované působil na pozici provozního ředitele. Na základě dodatku č. 2 ze dne 30. dubna 2008 byla změněna pracovní funkce žalobce, a to tak, že byl povýšen do funkce [anonymizováno 6 slov]. Jak se podává ze samotného názvu této pracovní pozice, žalobce působil ve vrcholové funkci generálního manažera žalované [právnická osoba] [anonymizováno] ([příjmení]), s.r.o („ [anonymizována dvě slova] [příjmení]). V rámci popisu skutkového stavu věci žalobce ovšem zcela opomíjí uvést zásadní informaci, a tou je skutečnost, že žalobce byl dne 1. září 2008 jmenován do funkce jednatele žalované a tuto funkci kontinuálně zastával až do 5. listopadu 2019, kdy byl rozhodnutím jediného společníka z této funkce odvolán. Žalobce nadto byl v naprosto převažující době, tj. od 1. září 2008 do 27. srpna 2019, jediným jednatelem žalované, tedy jedinou osobou v postavení statutárního orgánu žalované v režimu právní úpravy zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů („ ObchZ“) a později zákona č. 90/2012 Sb., zákona o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů („ ZOK“). Žalobce odvolání z funkce jednatele žádným způsobem nerozporoval a zánik jeho funkce byl řádně zapsán do obchodního rejstříku. K otázce právních důsledků jmenování do funkce statutárního orgánu pro souběžnou, resp. dříve uzavřenou pracovní smlouvu dotčené fyzické osoby u příslušné obchodní společnosti Nejvyšší soud ČR opakovaně judikoval a ve své rozhodovací praxi recentně potvrdil, že„ ve vztahu k otázce konkludentní dohody o rozvázání pracovního poměru Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 3250/2012 dovodil, že vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru ke kapitálové obchodní společnosti činnost, kterou po svém zvolení má (musí) vykonávat jako statutární orgán (nebo jeho člen) společnosti, zaniká jeho pracovní poměr (neujednají-li si strany něco jiného) konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru (srov. například též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3910/2012, ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2310/2015, či ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3839/2015, nebo v poměrech družstev např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4479/2017)“. S ohledem na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR p