19 C 324/2022-61 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu dne [datum] návrh na vydání elektronického platebního rozkazu proti žalované o zaplacení částky ve výši 38 097,67 Kč s příslušenstvím jakožto dluh žalované plynoucí ze Smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní a žalovanou (dále jen„ Smlouva“). Dále se po žalované domáhá zaplacení částky ve výši 12 500 Kč jakožto smluvní pokuty vypočtené v souladu s čl. IV odst. 2 Smlouvy. Svůj návrh odůvodnila především tím, že žalobkyně poskytla žalované bezhotovostní účelový úvěr ve výši 25 000 Kč, a to za úplatu, úrok a za administrativní poplatek ve výši 0 Kč. Celkové náklady tohoto spotřebitelského úvěru byly sjednány ve výši 17 250 Kč sestávající z úroku ve výši 7 000 Kč a úplaty ve výši 10 250 Kč. Celkově se tak žalovaná zavázala uhradit částku ve výši 42 250 Kč, a to ve 13 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 250 Kč se splatností první splátky 30 den od uzavření Smlouvy, kdy každá další splátka byla splatná 30. den od splatnosti předchozí splátky. Žalovaná uhradila před podáním návrhu ve věci samé na svůj závazek plynoucí ze Smlouvy administrativní poplatek ve výši 0 Kč a částku v celkové výši 4 152,33 Kč. Žalovaná se dostala se splácením svého závazku dne [datum] do prodlení, kdy řádně a včas neuhradila druhou splátku úvěru. Splatnost celého úvěru nastala dne [datum]. K tomu byla žalovaná povinna uhradit smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení s úhradou dlužné částky. 2. Soud rozhodl podle návrhu elektronickým platebním rozkazem ze dne 18. 5. 2022, č. j. EPR 104468/2022-8, který se však žalované nepodařilo doručit do vlastních rukou. Soud jej proto usnesením ze dne [datum] zrušil. 3. Usnesením ze dne [datum] soud vyzval žalobkyni v souladu s § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“), ab doplnila v žalobě uvedená tvrzení a tam navržené důkazy o způsob, jakým získala informace o schopnosti žalované splácet úvěr (dále jen„ zkoumání úvěruschopnosti“), když o tomto žalobkyně v žalobě neuvedla ničeho. 4. Na den [datum] soud nařídil ve věci jednání, na které se žalovaná bez omluvy nedostavila. Žalobkyně se z jednání omluvila dne [datum] a uvedla, že v případě potřeby žalobkyně doložit jakékoliv důkazy budou tyto k výzvě soudu obratem doloženy. Soud proto opakovaně usnesením ze dne [datum] vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a označení důkazů ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně, ani na tuto výzvu však žalobkyně nereagovala. 5. Po skutkové stránce bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně uzavřela dne [datum] s žalovanou Smlouvu, dle které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč s tím, že ten měla žalobkyni splatit spolu s náklady spotřebitelského úvěru sestávající z úplaty, úroků a administrativního poplatku v celkové výši 17 250 Kč v pravidelných rovnoměrných 13 měsíčních splátkách ve výši 3 250 Kč, z čehož připadá při 1. – 5. splátce 1 319 Kč na úrok, 1 931 Kč na úplatu a 0 Kč na jistinu, dále při 6. splátce 405 Kč na úrok, 595 Kč na úplatu a 2 250 Kč na jistinu a při 7. – 13. splátce 0 Kč na úrok, 0 Kč na úplatu a 3 250 Kč na jistinu. Současně byla smluvními stranami ujednána smluvní pokuta pro případ neplnění smluvních ujednání žalovanou řádně a včas, a to ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení s úhradou dlužné částky. Žalovaná si sjednanou jistinu převzala v hotovosti při podpisu Smlouvy (Smlouva o úvěru [číslo] ze den [datum], předpis splátek ke smlouvě o úvěru z [datum]). Žalovaná závazek plynoucí ze Smlouvy řádně a včas neplnila a žalobkyni uhradila částku pouze v celkové výši 4 152,33 Kč. Následně žalobkyně dlužnou částku ve výši 38 097,67 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 12 500 Kč neuhradila ani přes odeslanou předžalobní výzvu ze dne [datum] (předžalobní výzva včetně poštovního podacího archu). 6. Soud se i přes procesní pasivitu strany žalované zabýval nejprve otázkou platnosti uzavřené smlouvy. 7. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 8. Jak plyne z výše uvedeného, věřitel je před poskytnutím úvěru spotřebiteli povinen zkoumat jeho úvěruschopnost a to pod sankcí neplatnosti smlouvy o úvěru. Jedná se přitom o neplatnost absolutní, jak dovodil mj. i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, ve kterém uvedl, že absolutní neplatnost smlouvy při nezkoumání úvěruschopnosti dle zák. č. 145/2010 Sb. bylo lze dovodit dokonce i ve znění tohoto zákona účinném do 24. 2. 2013, tedy v době, kdy neplatnost jako důsledek nezkoumání úvěruschopnosti v něm nebyla ani explicitně vyjádřena. Jiný závěr by dle Nejvyššího soudu poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům – spořebitelům – neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období, kdy zákon uvedený důsledek spočívající v neplatnosti takto uzavřené smlouvy výslovně neupravoval.„ Lze proto shrnout, že i v režimu úpravy ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. účinné před novelou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy.“ 9. Před poskytnutím úvěru podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tedy bylo povinností žalobkyně zkoumat tzv. úvěruschopnost žalované. Žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že před poskytnutím úvěru řádně zkoumala schopnost žalované dluh splatit. K opakované výzvě soudu ze dne [datum] a ze dne [datum] se žalobkyně nevyjádřila. Důsledkem porušení této povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru je pak podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, kterou soud musí zkoumat z úřední povinnosti, jak vyplývá mimo jiné z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. 10. V případě absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru si jsou pak strany povinny vrátit bez zbytečného odkladu vše, co si poskytly na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení dle § 2991 o. z., tzn. že spotřebitel je povinen vrátit celou jistinu, od které se odečte jím již uhrazená částka (bez ohledu na to, kolik z této částky mělo být dle neplatné smlouvy započteno na jistinu a kolik na úroky). Žalované bylo žalobkyní poskytnuto celkem 25 000 Kč a žalovaná žalobkyni uhradila částku 4 152,33 Kč. Na straně žalovaná tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 20 847,67 Kč. Tuto částku spolu s úrokem z prodlení ode dne, kdy se žalovaná ocitla s úhradou dlužné částky v prodlení podle § 1970 o. z., a jehož výše je v souladu s § 2 nařízením vlády č. 351/2013 Sb., jí proto soud výrokem I. rozsudku uložil žalobkyni uhradit. 11. Ve zbytku, tedy co do částky 29 750 Kč (tj. 17 250 Kč a 12 500 Kč) spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 38 097,67 Kč od [datum] (dnem splatnosti celého úvěru) do [datum] (dnem odeslání výzvy k plnění) a z částky 17 250 Kč od [datum] do zaplacení, soud výrokem II. tohoto rozhodnutí zamítl. 12. Výrokem III rozsudku rozhodl soud o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Procesní úspěch žalobkyně byl menší, jelikož však žalované v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádná ze stran nemá nárok na náhradu nákladů řízení.