4 C 221/2024-33 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 8.3.2024 domáhá na žalované zaplacení částky 22 020,5 Kč jako smluvní pokuty za období 14.6.2022do 20.2.2024. Nárok odůvodnila tak, že mezi účastnicemi byla uzavřena úvěrová smlouva ze dne 14.6.2021, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 80 000 Kč, který však žalovaná řádně nesplácela. Proto žalobkyně přistoupila v souladu se smluvními podmínkami k zesplatnění celého úvěru, čímž vznikla nová jistina sestávající se z nesplacené jistiny úvěru a veškerých dosud nezaplacených úroků, celkem ve výši 89 497,70 Kč. Zesplatnění bylo žalované oznámeno 5.12.2021. Žalobkyně má v souladu se smlouvou právo na smluvní pokutu pro případ prodlení s nezaplacením nové jistiny úvěru, a to ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny do jejího zaplacení, maximálně však do výše součinu 0,5 a celkové výše poskytnuté finanční částky, maximálně vždy 200 000 Kč. Žalovaná své závazky neplnila a žalobkyně se již domohla vydání rozsudku na plnění smluvní pokuty za období do 13.6.2022 v rámci řízení u zdejšího soudu pod sp.zn. 19C 231/2022-49. Touto žalobou se tak žalobkyně domáhá smluvní pokuty za období následující, od 14.6.2022 do 20.2.2024.2. Žalovaná s žalobou nesouhlasí, má za to, že vše již žalované uhradila.3. Soud zjistil tyto skutečnosti:4. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 14.6.2021 soud zjistil, že mezi účastnicemi byla jmenovaného dne uzavřena úvěrová smlouva, na základě které se žalobkyně zavázala žalované poskytnout částku 80 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit v celkem , hodnota, měsíčních splátkách po 5 798 Kč, s nominální úrokovou mírou 64,84 % p.a. a RPSN 88,04 % bez pojištění. V bodě 6.5 smlouvy bylo ujednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou.5. Z dalších před soudem provedených důkazů nezjistil soud žádné další skutečnosti rozhodné pro zjištění skutkového stavu ve věci.6. Provedeným dokazováním soud dospěl k níže uvedenému skutkovému závěru.7. Žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 14. 6. 2021 písemnou smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 80 000 Kč a ta se jej zavázala vrátit v 36 měsíčních splátkách po 5798 Kč, s roční nominální úrokovou mírou 64,84 % a RPSN 88,04 %. V bodě 6.5 smlouvy bylo ujednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou.8. Po právní stránce posuzoval soud uplatněné nároky žalobkyně podle těchto právních předpisů: Podle § 576 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.9. Podle § 577 o. z., je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.10. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.13. Podle § 1798 o. z. platí ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit (odst. 1). Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem (odst. 2).14. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.15. Po zhodnocení všech výše uvedených zjištění za využití zmíněných zákonných a smluvní ustanovení dospěl soud k následujícím právním závěrům: Soud právně kvalifikoval smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., a to uzavřenou adhezním způsobem ve smyslu § 1798 a násl. o. z. Žalovaná na straně úvěrované smlouvu uzavřela v postavení spotřebitele a žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele ve smyslu § 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z. Smlouva podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soudu je z úřední činnosti známo, že Městský soud v Praze jako soud odvolací v rozsudku ze dne 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99, řešil nárok žalobkyně ze smlouvy o úvěru 70 000 Kč z února 2017 se sjednaným efektivním úrokem ve výši 138,18 % ročně, resp. nominálním úrokem ve výši 90 % ročně. Soud rozhodující v I. stupni uzavřel, že v rozhodném období se obvyklá úroková sazba pohybovala okolo 7 % až 15 % ročně, nejvyšší sazby pak okolo 20 % až 26 % ročně. Ujednání o lichevním úroku považoval soud prvního stupně za absolutně neplatné dle ustanovení § 588 o. z. a s ohledem na absolutní neplatnost ujednání pak nepřistoupil ani k moderaci sjednané úrokové sazby a žalobě vyhověl pouze co do původní jistiny a smluvních pokut, ve zbytku soud I. stupně žalobu zamítl. Odvolací soud ve výše uvedeném rozsudku shledal závěry soudu I. stupně, pokud jde o naplnění objektivního prvku lichvy, správnými, poukázal na judikaturu z doby před účinností současného občanského zákoníku, která dovodila následující: „Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Současný občanský zákoník pak stanoví, že absolutně neplatné je právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 o. z.). Zároveň obsahuje speciální úpravu neplatnosti smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 o. z.). Aby bylo možné označit smlouvu za lichevní ve smyslu uvedeného ustanovení, musí být dán jednak objektivní prvek lichvy v podobě hrubého nepoměru vzájemného plnění stran, jednak prvek subjektivní spočívající ve zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti strany úvěrové smlouvy.“ Odvolací soud přijal závěr, že byl bezesporu naplněn prvý znak, když mezi plněním obou stran je zjevně hrubý nepoměr. Účastníci si (ve věci řešené odvolacím soudem pod sp. zn. 22 Co 197/2019) v úvěrové smlouvě na částku 70 000 Kč, kterou měla žalovaná splatit v 30 měsíčních splátkách, sjednali efektivní úrokovou míru 138,18 % ročně. Žalovaná měla celkově zaplatit částku 177 810 Kč, tj. více než 2,5 násobek čerpané částky. Odvolací soud shledal správným postup soudu I. stupně, který přistoupil k porovnání sjednaného úroku s úroky obvyklými v dané době a pro dané parametry úvěru, přičemž obvyklý úrok zjišťoval dotazy na banky i nebankovní poskytovatele úvěru, z jejichž odpovědí vyplynulo, že nejvyšší sazby se v posuzovaném období pohybovaly v rozmezí 20 % až 26 % ročně. Odvolací soud za daných okolností dovodil zřejmý dramatický nepoměr mezi jejich výší a výší sjednanou mezi žalobkyní a žalovanou, uvedl, že sjednaná efektivní úroková sazba je více než pětkrát vyšší než nejvyšší úroková sazba zjištěná soudem prvního stupně v rozhodném období pro úvěr se shodnými parametry. Nominální úroková sazba (tj. 90 % ročně) je pak vyšší třiapůlkrát. V případě zjištěné obvyklé úrokové sazby (tj. mezi 7 % až 15 % ročně) je nepoměr ještě dramatičtější – efektivní úroková sazba je téměř dvacetkrát vyšší,