10 C 55/2022-24 — Obvodní soud pro Prahu 7

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). 2. Předmětem řízení je nárok žalobce na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Podle tvrzení strany žalující tento nárok vnikl z titulu smlouvy o nájmu nebytových prostor č. NAN/35/04 [číslo] ze dne 19. 9. 2017, na základě které se žalovaný jako nájemce zavázal platit žalobci jako pronajímateli měsíční nájemné ve výši 6 684 Kč s tím, že tato částka bude počínaje rokem 2018 podléhat každoroční valorizaci stanovené usnesením Rady HMP, spolu s náklady za služby spojené s užíváním nebytových prostor. Ujednané nájemné a zálohy na služby spojené s užíváním nebytových prostor nebyly stran žalovaného řádně a včas uhrazeny za období od března roku 2019 do února roku 2020. 3. Ve věci byl vydán platební rozkaz usnesením ze dne 21. 3. 2022, č. j. 10 C 55/2022-18 (dále jen,,platební rozkaz“), který byl žalovanému doručen prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 23. 3. 2022. Součástí platebního rozkazu byla i tzv. kvalifikovaná výzva k vyjádření dle ust. § 114b odst. 1 o.s.ř., kterou žalovanému soud uložil, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení písemně vyjádřil ve věci samé, s tím, že pokud nárok uplatněný v žalobě zcela neuznává, je povinen ve vyjádření vylíčit rozhodné skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojit listinné důkazy, jichž se dovolává, popř. označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně byl žalovaný poučen o tom, že pokud se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává. Soud proto ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání dle ust. § 153a odst. 3 o.s.ř. 4. Lhůta stanovená v souladu s ust. § 114b o.s.ř. je lhůtou soudcovskou, přičemž není přípustné prominutí její zmeškání, avšak v případě že by nastal na straně žalovaného závažný důvod, který by mu bránil se písemně vyjádřit ve věci samé, nelze mít za to, že uplatňovaný nárok, který je proti němu uplatňován, uznal. 5. Pokud jde o obsah vyjádření na základě kvalifikované výzvy, pak k tomu soud uvádí, že je zapotřebí uvést skutkové okolnosti, na kterých žalovaný staví svou obranu, což v daném případě může činit i v odůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu. Takové vyjádření musí obsahovat konkrétní skutkové okolnosti, a proto nepostačí jakékoliv obecné sdělení, že nárok dle názoru žalovaného je nedůvodný (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 604/2010). V případě, že je žalovaným podán odpor proti vydanému platebnímu rozkazu, pak se samotný platební rozkaz ve smyslu ust. § 174a odst. 3, resp. § 174 odst. 2 o.s.ř., sice ruší, avšak nikoliv v něm obsažená kvalifikovaná výzva. Proto neobsahuje-li odpor skutková tvrzení, na základě kterých žalovaný staví svou obranu, pak dochází k fikci uznání procesního nároku, který je proti žalovanému uplatňován (§ 153a odst. 3). 6. Dne 6. 4. 2022 žalovaný podal odpor proti platebnímu rozkazu, aniž by se ve věci vyjádřil. 7. Vzhledem k tomu, že se žalovaný nevyjádřil ve smyslu § 114b o. s. ř. ve stanovené 30-ti denní lhůtě ode dne uplynutí lhůty k podání odporu, která marně proběhla dnem 10. 5. 2022, jsou splněny všechny podmínky § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. pro vydání rozsudku pro uznání. Soud má proto za to, že žalovaný nárok uplatněný žalobou uznává a na základě tohoto uznání (fikcí) rozhodl rozsudkem v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír podle § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobce uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle §153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen z. ř. s.), ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. např. § 13 z. ř. s. ve spojení s § 367 a§ 371 z. ř. s.), příp. ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní jednání neplatná (z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně, neboť uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci), či se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C. H. Beck, str. 332, bod 5 a 6). 8. V posuzované věci se jedná o spor z titulu nezaplacení nájemného spolu s náklady na služby spojenými s užíváním nebytových prostor dle smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 19. 9. 2017. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 641/2005. 9. S ohledem na shora uvedené má tak soud s odkazem na ustanovení § 114b o. s. ř. za to, že žalovaný uznal nárok, který je žalobou uplatňován, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 1 o. s. ř. 10. Jen pro vydání rozsudku pro uznání soud podle § 153a odst. 4 o. s. ř. nenařizoval jednání a ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání bez nařízení jednání. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 54 444,20 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 17 999 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 359 967,15 Kč sestávající z částky 9 740 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 9 740 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 9 740 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 30 120 Kč ve výši 6 325,20 Kč. 12. O povinnosti žalovaného zaplatit tuto náhradu k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 o. s. ř. O třídenní lhůtě ke splnění obou povinností bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř.