12 C 216/2021-11 — Obvodní soud pro Prahu 7

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen o. s. ř.). 2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Podle tvrzení strany žalující tento nárok vnikl z titulu neuhrazených plateb za poskytnuté služby, spočívající ve vedení účetnictví a daňového poradenství pro žalovanou, přičemž žalovaná svůj dluh co důvodu a výše dne 14. 7. 2021 uznala. 3. Elektronickým platebním rozkazem ze dne 12. 10. 2021 [číslo jednací] soud žalovanou v souladu s ustanovením § 114b o. s. ř. vyzval, aby se pro případ, že podá odpor, ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která jí byla doručena spolu s platebním rozkazem. Zároveň soud žalovanou uvedeným platebním rozkazem poučil o následcích nesplnění této výzvy. 4. Dne 18. 10. 2021 byl výše citovaný elektronický platební rozkaz žalované doručen. Následně dne 28. 10. 2021 žalovaná podala odpor proti platebnímu rozkazu, aniž by se ve věci vyjádřila. Pro úplnost soud doplňuje, že žalovaná současně s odporem podala odvolání do výroku o nákladech řízení, avšak z důvodu podaného odporu byl celý shora citovaný elektronický platební rozkaz zrušen, tj. včetně výroku o nákladech řízení, pročež bylo odvolání bezpředmětné. 5. Vzhledem k tomu, že se žalovaná nevyjádřila ve smyslu § 114b o. s. ř. ve stanovené 30-ti denní lhůtě ode dne uplynutí lhůty k podání odporu, která marně proběhla dnem 2. 12. 2021, jsou splněny všechny podmínky § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. pro vydání rozsudku pro uznání. Soud má proto za to, že žalovaná nárok uplatněný žalobou uznává a na základě tohoto uznání (fikcí) rozhodl rozsudkem v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír podle § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobkyně uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle §153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen z. ř. s.), ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. např. § 13 z. ř. s. ve spojení s § 367 a§ 371 z. ř. s.), příp. ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní jednání neplatná (z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně, neboť uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci), či se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C. H. Beck, str. 332, bod 5 a 6). 6. V posuzované věci se jedná o spor z titulu z titulu neuhrazených plateb za poskytnuté služby, spočívající ve vedení účetnictví a daňového poradenství pro žalovanou, resp. z titulu platně uznaného dluhu co do důvodu a výše podle § 2053 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. [spisová značka]. 7. S ohledem na shora uvedené má tak soud s odkazem na ustanovení § 114b o. s. ř. za to, že žalovaná uznala nárok, který je žalobou uplatňován, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 1 o. s. ř. 8. Jen pro vydání rozsudku pro uznání soud podle § 153a odst. 4 o. s. ř. nenařizoval jednání a ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání bez nařízení jednání. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 12 648,20 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 613 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen a. t.) z tarifní hodnoty ve výši 40 317 Kč, skládající se z částky 2 740 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, sepis žaloby), včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 9 120 Kč ve výši 1 915,20 Kč.