29 C 176/2023-17 — Obvodní soud pro Prahu 7

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). 2. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání měřícího zařízení, plynoměru typu R015B, výrobní [číslo] (dále jen„ plynoměr“) osazeného na adrese odběrového místa [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] – [část obce], v místě spotřeby EIC: [číslo], a to s odůvodněním, že žalovaná po ukončení smluvního vztahu s dodavatelem, kdy žalované přestal být do shora uvedeného odběrového místa dodáván zemní plyn, žalobkyni nezpřístupnila plynoměr za účelem jeho demontování, ačkoliv je žalobkyně jeho vlastníkem. Žalované byla dne 21. 4. 2023 zalána předžalobní upomínka, ta však žalobkyni plynoměr za účelem jeho demontování k dnešnímu dni nezpřístupnila. 3. Usnesením ze dne 4. 9. 2023, č. j. 29 C 176/2023-9, byla žalovaná v souladu s § 114b o. s. ř. vyzvána, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která je připojena, a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě neuznává, ve vyjádření vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu, a k vyjádření připojila listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně byla soudem žalovaná poučena o následcích nesplnění této výzvy, vyplývajících ze shora uvedeného zákonného ustanovení. 4. Dané usnesení bylo žalované doručeno prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky fikcí dne 26. 10. 2023, přičemž lhůta jím stanovená žalované k tomu, aby se ve věci vyjádřila či sdělila soudu, jaký závažný důvod jí v tom brání, marně uplynula dne 27. 11. 2023. 5. Vzhledem k tomu, že žalované marně uplynula lhůta k vyjádření dne 27. 11. 2023, má soud v souladu s § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaná nárok, který byl proti ní žalobou uplatněn, byť fiktivně, uznala. Soud proto dále postupoval podle § 153a o. s. ř a zkoumal, zda jsou splněny i další zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Podle §153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ z. ř. s.“), ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. např. § 13 z. ř. s. ve spojení s § 367 a § 371 z. ř. s.), případně ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní jednání neplatná (z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně, neboť uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci), či se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C. H. Beck, str. 332, bod 5 a 6). 6. S ohledem na výše uvedené soud uvádí, že má s odkazem na § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaná nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznala. Současně se v projednávané věci žalobkyně, jakožto vlastník domáhá vydání shora uvedeného plynoměru podle § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Je proto nepochybné, že předmětem projednávané věci jsou subjektivní majetková práva, se kterými mohou účastníci volně nakládat a povaha věci tak připouští, aby byl mezi účastníky uzavřen a schválen smír. Nároky uplatňované žalobou nejsou ani v rozporu s kogentními právními normami. Soud proto uzavírá, že vzhledem k tomu, že byly splněny všechny zákonné předpoklady podle § 153a ve spojení s § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř, rozhodl ve věci rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 1 o. s. ř. 7. Soud ve věci nenařídil jednání, neboť podle §153a odst. 4 o. s. ř. platí, že jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 7 626,50 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč sestávající z částky 1 500 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání nebo návrh ve věci samé). a z částky 750 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (jednoduchá výzva k plnění) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 4 650 Kč ve výši 976,50 Kč.