27 C 13/2023-54 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný dne [datum] uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ Společnost“) Smlouvu o zápůjčce [číslo] (dále jen„ Smlouva o zápůjčce“). Na základě této smlouvy Společnost tentýž den poskytla žalovanému v hotovosti 10 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit poplatek ve výši 7 994 Kč, který je součtem úroků za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 103 Kč, a poplatku za zpracování půjčky a za další píči o zákazníka ve výši 4 891 Kč. 2. Žalovaný se zavázal uhradit„ celkovou dlužnou částku“ ve výši 17 994 Kč, která odpovídá součtu zápůjčky (10 000 Kč) a poplatku (7 994 Kč), a to v hotovosti v 52 týdenních splátkách po 347 Kč; poslední splátka byla stanovena na [datum]. Žalovaný nehradil řádně sjednané splátky. Poslední splátku uhradil dne [datum]. Společnosti proto dne [datum] vzniklo právo na uhrazení celé dosud neuhrazené„ celkové dlužné částky“, která činila 8 310,22 Kč na jistině a 5 683,78 Kč na poplatku. Žalovaný od uzavření Smlouvy do podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek uhradil celkem částku 4 000 Kč. Ode dne interního odpisu dlužné částky, tj. dne [datum], se neuhrazená jistina úročí úrokem ve výši 30 % ročně. 3. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] Společnost postoupila pohledávku ze smlouvy o zápůjčce na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo oznámeno žalovanému dopisem ze dne [datum]. 4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 5. Soud má za prokázané následující skutečnosti. Dne [datum] spolu Společnost a žalovaný uzavřeli Smlouvu o zápůjčce. Tuto skutečnost, jakož i obsah smlouvy, prokazuje kopie„ Smlouvy o zápůjčce“ podepsané dne [datum] a„ Smluvních podmínek Smlouvy o zápůjčce“. 6. Při uzavření Smlouvy o zápůjčce žalovaný převzal od Společnosti částku 10 000 Kč. Soud k tomuto zjištění došel jednak na základě textu Smlouvy o zápůjčce:„ Zákazník podpisem Smlouvy potvrzuje, že obdržel v hotovosti celou výše uvedenou částku zápůjčky“, a jednak vzhledem k tomu, že žalovaný tuto skutečnost nepopřel. 7. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný na úhradu zápůjčky zaplatil 4 000 Kč. Tato skutečnost plyne z„ Tabulky umoření“. Žalovaný netvrdil a neprokazoval, že by zaplatil více, a tak soud vychází z tvrzení žalobkyně. 8. Dne [datum] spolu Společnost a žalobkyně uzavřely smlouvu o postoupení pohledávek, kterou Společnost postoupila na žalobkyni pohledávku vzniklou ze smlouvy o zápůjčce. Prokazují to kopie„ Smlouvy o postoupení pohledávek“ mezi Společností a žalobkyní ze dne [datum] a kopie„ Přílohy č. 1 Smlouvy o postoupení pohledávek, Seznam postoupených pohledávek“. 9. Dne [datum] Společnost zaslala žalovanému dopis ze dne [datum] s oznámením, že pohledávka ze smlouvy o zápůjčce byla postoupena na žalobkyni. V tomto dopisu také vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky, a to do deseti dnů od data doručení tohoto dopisu. Prokazuje to kopie dopisu Společnosti žalované ze dne [datum] („ Věc: Oznámení o postoupení pohledávky“) a kopie„ Podacího archu“ s podacím datem [datum]. 10. Soud nemá za prokázáno, že žalobkyně, respektive zástupce žalobkyně, zaslala žalovanému předžalobní upomínku ve smyslu § 142a o. s. ř., neboť tuto skutečnost žalobkyně nijak nedoložila. 11. Soud nemá za prokázáno, že Společnost splnila povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet úvěr. Žalobkyně tvrdila, že Společnost posoudila schopnost žalovaného splácet zápůjčku především na základě informací získaných od žalovaného a že tyto informace byly ověřovány„ oproti dokladům vyžádaných od žalované“; tuto skutečnost podle žalobkyně prokazuje i potvrzení žalovaného ve smlouvě. Společnost prý ověřila majetkovou situaci žalovaného z pracovní smlouvy; ze 2 výplatních pásek; z insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Společnost podle žalobkyně zjistila, že žalovaný má stálý příjem ze zaměstnání 6 689 Kč; další příjem domácnosti byl 20 000 Kč; výdaje žalovaného byly 3 000 Kč; použitelný příjem žalovaného tedy byl 23 689 Kč; žije s rodiči; nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti a s ohledem na výši jeho příjmu a výši požadované zápůjčky dospěla Společnost k názoru, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná. Žalobkyně k prokázání těchto tvrzení označila jako důkaz kopii„ Zákaznické karty“, v níž jsou záznamy o informacích poskytnutých žalovaným. 12. Soud nemá za prokázáno, že Společnost ověřila informace od žalovaného„ oproti dokladům vyžádaných od žalovaného“, neboť žalobkyně nepředložila přímý důkaz o tom, že Společnost měla k dispozici pracovní smlouvu a výplatní pásky žalovaného; žalobkyně zejména nepředložila kopii uvedených listin. Žalobkyně také nijak nedoložila, že by ověřovala informace o měsíčních výdajích žalovaného. Kopie„ Zákaznické karty“ k prokázání této skutečnosti nestačí. V„ Zákaznické kartě“ se jedná o předtištěný formulář.„ Zákaznická karta“ neobsahuje žádné výslovné prohlášení či potvrzení o tom, že žalovaná předložila určité listiny, nýbrž má v sobě jen neosobní kolonku nazvanou„ Ověřené dokumenty“, ve které se zaškrtnutím označují určité listiny. Vezme-li se navíc v úvahu, že jak Společnost a osobně i její obchodní zástupkyně, tak žalovaný měli zájem na uzavření smlouvy o zápůjčce, přičemž žalovaný musel formulář (bez možnosti změny jeho textu) podepsat, pokud chtěl získat peníze, tak nelze mít za to, že tato neosobní formulářová, anonymně vyplněná„ Zákaznické karta“ je dostatečným důkazem o tom, že Společnost měla skutečně k dispozici listiny, které byly označeny v „ Zákaznické kartě“. 13. Věřitel se nemůže spokojit s informacemi od spotřebitele a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace prověřit. Povinnost spotřebitele v § 9 odst. 3 zákona č. 145/2010 Sb. nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Společnost této povinnosti nedostála, neboť založila své rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru pouze na informacích od žalovaného. S výjimkou lustrace v insolvenčním rejstříku Společnost nenahlédla do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Nahlédnutí do insolvenčního rejstříku je samo o sobě nedostatečné, protože v insolvenčním rejstříku jsou evidovány pouze krajní případy neschopnosti splácet úvěr; nejsou v něm evidovány osoby, s nimiž nebylo zahájeno insolvenční řízení, ale přitom nejsou schopny splatit úvěr. Společnost mohla a měla učinit dotaz v dlužnických registrech, jako jsou např. BRKI, NRKI či SOLUS. 14. Odhlédne-li se od výše vytčených nedostatků, Společnost nepostupovala s odbornou péčí ani při posuzování deklarovaných příjmů a výdajů žalovaného. Co se týče příjmů, Společnost vycházela z příjmů domácnosti představujících mzdu žalovaného ve výši 6 689 Kč a další příjmy domácnosti ve výši 20 000 Kč. Pokud jde o výdaje, Společnost vycházela z běžných měsíčních výdajů i žalovaného v celkové výši 3 000 Kč. Předně se jeví zcela nesmyslné při posuzování použitelného příjmu žalovaného sčítat jeho osobní příjmy s příjmy zbytku domácnosti. Obzvláště pokud jsou tyto příjmy dále porovnávány s osobními výdaji žalovaného. Dochází tak k tomu, že v použitelném příjmu žalovaného jsou zohledněny příjmy ostatních členů domácnosti, avšak nejsou v něm zohledněny jejich výdaje. Tvrzení žalobkyně, že jako další příjmy domácnosti jsou označeny další příjmy žalovaného je ve zjevném rozporu jak se samotným označením v „ Zákaznické kartě“, kdy pro uvedení dalších příjmů žalovaného mimo hlavní příjem slouží jiná kolonka, tak s údajem vyplněným v „ Zákaznické kartě“, který výslovně stanoví, že žalovaný má pouze 1 zdroj příjmů. Uvedené výdaje jsou také podle soudu značně podhodnocené. I pokud„ měsíčními výdaji žadatele“ byly všechny ostatní výdaje (tedy za předpokladu, že žalovaný nemá výdaje za ubytování, neboť bydlí s rodiči), především výdaje na jídlo a pití, na oblečení a obuv, na drogerii a kosmetiku a na dopravu, tak se jejich výše 3 000 Kč zdá jako značně podhodnocená. Jen vyjde-li se hypoteticky z toho, že by výdaje na jídlo a pití dosahovaly asketických 100 Kč za den, tak za měsíc se jedná o 3 000 Kč. Na ostatní výdaje by pak žalovanému zbyla pouze částka ve výši 600 Kč. 15. Ponechají-li se zatím stranou shora uvedené výtky, tak Společnost vycházela z„ Použitelného příjmu“ (z rozdílu mezi příjmy a výdaji) ve výši 3 600 Kč. Žalovaný měl podle Smlouvy o zápůjčce platit splátky ve výši 347 Kč za každých 7 dnů, což je 1 388 Kč za měsíc. Z“ Použitelných příjmů“ by tedy po úhradě splátek žalovanému zbylo 2 212 Kč měsíčně. Je otázka, zda tento rozdíl (2 212 Kč) je dostatečný k životu, tedy jestli je opodstatněný závěr Společnosti o schopnosti žalovaného splácet úvěr. Z hlediska zákona o spotřebitelském úvěru zde není významné, jestli tomu tak skutečně bylo, nebo ne. Podstatné naopak je, že při existenci této pochybnosti není zřejmé (neboli zřetelné, nepochybné, na první pohled jasné), že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet (§ 9 odst. 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb.). 16.