9 C 165/2025-29 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobkyně se podanou žalobou u zdejšího soudu domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 633,03 Kč spolu s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne , datum, uzavřela s žalovaným distančním způsobem smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě níž se zavázala poskytnout žalovanému úvěr s možností postupného čerpání až do výše 78 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit spolu s příslušenstvím formou pravidelných denních splátek, přičemž první byla splatná dne 26. 1. 2025 a poslední dne 9. 6. 2025. Žalobkyně tvrdila, že ověřila úvěruschopnost žalovaného, kdy tento uvedl výši svého měsíčního čistého příjmu částkou 25 000 Kč. Žalobkyně žalovanému zaslala na jeho bankovní účet dne 27. 12. 2024 částku 5 000 Kč. Žalovaný si při sjednávání smlouvy o revolvingovém úvěru zvolil též službu „Presto“ za poplatek 165 Kč. Jelikož žalovaný nehradil pravidelné splátky úvěru, žalobkyně smlouvu vypověděla dne 28. 4. 2025. Žalobkyně eviduje dluh žalovaného v celkové výši 11 633,03 Kč, z toho částku 4 999,97 Kč na jistině, 6 368,56 Kč na smluvním úroku, 165 Kč na poplatku za službu „Presto“ a 99,50 Kč na poplatku za vyplacení tranší úvěru. Dále je žalovaný dlužen žalobkyni smluvní pokutu ve výši 65 Kč. Pro případ, že by soud neshledal nárok žalobkyně důvodný z titulu smlouvy o úvěru, požaduje jej z titulu bezdůvodného obohacení.2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal zcela nečinný.3. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř., kdy žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila v podané žalobě (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu), a žalovaný nereagoval na výzvu soudu, měl soud za to (§ 101 odst. 4 o. s. ř.), že souhlasí a k projednání věci nenařizoval jednání.4. Na základě listinných důkazů, které jsou obsahem spisu, vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva“), na základě níž se zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 78 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal čerpaný úvěr splácet denními splátkami s pevným denním úrokem ve výši 1,066 % a RPSN 2024,93% (prokázáno článkem VI. smlouvy). Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného tak, že zjišťovala dotazem na žalovaného počet členů ve společné domácnosti s příjmem, výši pravidelných měsíčních výdajů na půjčky a na bydlení, další nezbytné výdaje a ostatní zbytné výdaje, načež ověřila výši čistého měsíčního příjmu žalovaného (prokázáno výpisem o posouzení úvěruschopnosti žalovaného). Z titulu smlouvy byla na číslo účtu , č. účtu, dne 27. 12. 2024 zaslána částka 5 000 Kč (prokázáno přehledem bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli). Majitelem a jediným disponentem účtu č. , č. účtu, byl právě žalovaný (prokázáno sdělením Raiffeissen Bank, a. s.). Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění s dostatečným předstihem před podáním žaloby (prokázáno výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 29. 8. 2025 a potvrzením pošty o podání zásilky).5. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zák. č. 257/2016 Sb.“), dle kterého poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.8. Podle ustálené judikatury vyšších soudů je třeba k neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy přihlédnout z úřední povinnosti podle § 588 o. z., nikoli jen na základě případné námitky spotřebitele (podle § 87 odst. 1 věta druhá zák. č. 257/2016 Sb.). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.“ (k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).9. Soud se proto zprvu zabýval tím, zdali lze na smlouvu o úvěru hledět jako na platně uzavřenou s ohledem na výše uvedená zákonná ustanovení, a dospěl k názoru, že žalobkyně před poskytnutím spotřebitelského úvěru žalovanému řádně neposoudila jeho úvěruschopnost ve smyslu § 86 zák. č. 257/2016 Sb., pročež soud považuje úvěrovou smlouvu v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a níže citovanou judikaturou za absolutně neplatnou, což se týká i vedlejších ujednání, na jejichž základě se žalobkyně domáhala smluvených poplatků. Podle § 84 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. byla žalobkyně (poskytovatelka úvěru) povinna ověřit úvěruschopnost žalovaného způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů. Z žaloby ani ze skutkových zjištění nevyplývá, že by si žalobkyně obstarala dostatečné informace k ověření příjmů a výdajů žalovaného. Žalobkyně se zejména nezabývala tím, zdali žalovaný bydlí v nájemní či vlastní nemovitosti. Zodpovězení uvedené otázky má přitom zásadní dopad na výdajovou stránku žalovaného. Žalobkyně se spokojila s pouhým nedoloženým tvrzením žalovaného o tom, že jeho náklady na bydlení činí 8 000 Kč. Nadto žalobkyně nevyužila databáze dle § 88 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., a z dostupných systémů (např. BRKI, NRKI či Solus) nezjišťovala, zdali žalovaný není vázán též vůči jinému subjektu poskytujícímu spotřebitelské úvěry. Uvedené přitom bylo zřejmé z tvrzení žalovaného o tom, že má pravidelné měsíční výdaje na půjčky ve výši 5 000 Kč. Žalobkyně tudíž musela vědět, že žalovaný má další závazky, přesto se tímto tvrzením nadále nezabývala. V této souvislosti soud konstatuje, že z úřední činnosti je mu znáno, že žalovanému byl dne 30. 7. 2024 (tedy v době před uzavřením posuzované úvěrové smlouvy) zesplatněn úvěr ze stavebního spoření (produkt půjčka RENO v částce cca 370 000 Kč), přičemž tento závazek nebyl v rámci posuzovací úvěruschopnosti žalovaného zohledněn (zjištěno nahlédnutím do systému ISAS zdejšího soudu ke sp. zn. 36 C 103/2025) Na poskytnuté plnění pak soud hledí jako na bezdůvodné obohacení, které je obohacená osoba, tedy žalovaný, povinen dle § 2991 o. z. vrátit žalobkyni.10. Na základě zjištěného skutkového stavu a následného právního posouzení věci soud uzavřel, že žaloba je důvodná pouze co do vydání bezdůvodného obohacení, a proto výrokem I. tohoto rozsudku přiznal žalobkyni částku 5 000 Kč. Z důvodu absolutní neplatnosti tvrzené smlouvy o spotřebitelském úvěru nemohlo žalobkyni vzniknout právo na zaplacení jakýchkoli dalších částek, jež by se odvozovaly právě z tvrzené smlouvy, soud tedy žalobu ve zbývajícím rozsahu (zaplacení smluvní pokuty, smluvního úroku a poplatků) zamítl ták, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.11. Jelikož je lhůta k plnění určena teprve tímto rozsudkem, neocitl se žalovaný dosud v prodlení, a soud proto žalobu zamítl též v rozsahu požadovaného úroku z prodlení. S ohledem na zákonný požadavek umožnit spotřebiteli vrácení poskytnuté jistiny v době přiměřené jeho možnostem, soud vzhledem k absenci tvrzení i důkazních