43 C 189/2025-41 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Předmětem řízení je zaplacení 18 191,79 Kč s příslušenstvím dle dvou smluv o úvěru, které uzavřel žalovaný s , právnická osoba, , IČ , IČO, , (dále jako „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 16. 11. 2009 (smlouva o půjčce č. , hodnota, ) a dne 17. 6. 2009 (smlouva o půjčce č. , hodnota, ).2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř. a rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili, případně se k němu na výzvu soudu nevyjádřili, a jejich souhlas se tak předpokládal podle § 101 odst. 4 o. s. ř.4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav: Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 16. 11. 2019 a dne 17. 6. 2009 smlouvu o úvěru, kterou se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému celkem 24 000 Kč. Na základě smlouvy o půjčce č. , hodnota, poskytla žalovanému 14 000 Kč a na základě smlouvy o půjčce č. , hodnota, pak 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto částky vrátit spolu s poplatkem ve výši 11 704 Kč (smlouva o půjčce č. , hodnota, ) a 7 360 Kč (smlouva o půjčce č. , hodnota, ). Celkové RPSN smlouvy č. , hodnota, bylo sjednáno ve výši 224,28 % a smlouvy č. , hodnota, ve výši 215,73 % (prokázáno smlouvou o půjčce č. , hodnota, a smlouvou o půjčce č. , hodnota, ). Žalobkyně žalovanému vyplatila částky 14 000 Kč a 10 000 Kč. Žalovaný podpisem smluv potvrdil, že při uzavření smluv od právní předchůdkyně žalobkyně v místě jeho bydliště převzal hotovosti celou výši uvedené částky z obou půjček. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem 13 360,01 Kč. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, 10. 2024 (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 10. 2024 včetně seznamu postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty). Právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému dne 23. 6. 2025 předžalobní výzvu, ve které jej vyzval k uhrazení dluhu do 8. 7. 2025 (prokázáno výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 23. 6. 2025 a podacím lístkem ze dne 24. 6. 2025).5. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:6. Dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jako „obč. zák.“) je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.7. Dle § 40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, 140, § 145 odst. 2, § 479, 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.8. Dle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.9. Výši úroků, poplatků a dalších nákladů považuje soud v jejich souhrnu za nepřiměřenou a rozpornou s dobrými mravy. Celkové RPSN smlouvy č. , hodnota, bylo sjednáno ve výši 224,28 % a smlouvy č. , hodnota, ve výši 215,73 %.10. Soud proto uzavřel, že náklady úvěru sjednané ve smlouvě vysoko přesahují přijatelnou hranici a smlouva o úvěru z tohoto důvodu odporuje dobrým mravům, což zakládá důvod neplatnosti dle § 39 obč. zák. Protože se nejedná o důvod uvedený v § 40a obč. zák., jedná se o neplatnost absolutní, přičemž k takové neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu.11. K otázce přiměřenosti úroků a dalšího příslušenství soud odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, dle kterého „V rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“. V uvedené věci byl sjednaný úrok téměř čtyřikrát vyšší než nejvyšší bankovní úroková sazba a soud dovodil, že se jedná o ujednání v rozporu s dobrými mravy (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.5.2012, sp. zn. 32 Cdo 242/2011). V dané věci byly smlouvy uzavřeny v listopadu 2009 a červnu 2009, přičemž dle databáze České národní banky ARAD (Statistika úrokových sazeb u spotřebitelů poskytované bankami) byla v listopadu roku 2009 obvyklá úroková sazba úvěrů poskytovaných spotřebitelům ze strany banky 14,48 % ročně a v červnu roku 2009 pak 13,59 % ročně. Je tak zřejmé, že žalobkyní požadovaná úroková sazba významně převyšuje tuto úrokovou sazbu, roční procentní sazba nákladů uvedená v úvěrové smlouvě 224,28 % a 215,73 % je pak v případě obou smluv více než 15násobná. Rozpor s dobrými mravy je tak dán tím, že smluvený úrok s přihlédnutím k dalším poplatkům a nákladům mnohonásobně převyšuje sazbu úroků u úvěrů na spotřebu; vysoko přesahuje přijatelnou hranici a smlouva o úvěru z tohoto důvodu odporuje dobrým mravům, přičemž rozpor s dobrými mravy má soud za zjevný. Smlouva je tak absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu.12. Žalovaný na svůj dluh ve výši 24 000 Kč uhradil celkem 13 360,01 Kč. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o půjčce tak má žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 457 obč. zák., jehož výše činí 10 639,99 Kč.13. S ohledem na výše uvedené soud uložil žalovanému odpovídající povinnost výrokem I. tohoto rozsudku. Žalovaný měl bezdůvodné obohacení vydat bez zbytečného odkladu poté, co věřitel plnění požadoval, přičemž žalobkyně mu k tomu v předžalobní výzvě určila lhůtu do 8. 7. 2025. Nejpozději měl tedy žalovaný plnit 8. 7. 2025. Počínaje následujícím dnem 9. 7. 2025 se žalovaný ocitl s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení, čímž žalobkyni vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 10 639,99 Kč od 9. 7. 2025 do zaplacení ve smyslu § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Co do zbytku nároku žalobkyně soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu zbylé dlužné jistiny ve výši 10 639,99 Kč a části úroku z prodlení, naopak nebyla úspěšná v rozsahu části jistiny, poplatků, smluvních úroků a nákladů ve výši celkem 7 551,8 Kč a části úroku z prodlení, byla tedy úspěšná v rozsahu přibližně 58,5 % a neúspěšná v rozsahu přibližně 41,5 %.15. Soud tedy přiznal náhradu nákladů řízení žalobkyni v částce 445 Kč (po zaokrouhlení) představující 17 % (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 58,5 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 41,5 %) z jejich celkové výše 2 615 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení sestává z následujících položek:a) soudní poplatek ve výši 800 Kč;b) odměna za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ a. t.“), po 400 Kč podle § 14b odst. 1 a. t. za 3 úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, žaloba; soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně vede u zdejšího soudu mnoho dalších řízení s obdobným předmětem sporu zahájených návrhem podaným na ustáleném vzoru a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč;c) paušální náhrada hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. za uvedené 3 úkony;d) náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 %, tedy 315 Kč.16. Lhůtu k plnění soud uložil podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když pro jiné rozhodnutí neshledal zákonné důvody.