15 C 92/2022-38 — Obvodní soud pro Prahu 9

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost doplnit (jemu danou) výpověď z nájmu bytu ze dne [datum] o ujednání, kterým se„ pronajímatel zavazuje poskytnout nájemci na dobu šesti měsíců dočasné ubytování – přístřeší, do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby“ (výrok I), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen na jejich náhradu zaplatit žalovanému částku 6 534 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok II). 2. Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že v době, kdy byla žalobci dána výpověď z nájmu bytu ([číslo] o velikosti 3+1 ve čtvrtém nadzemním podlaží domu na adrese [adresa]), která byla obsažena v listině datované dnem [datum], jež byla žalobci doručena dne [datum], žádné zákonné ustanovení pronajímateli neukládalo povinnost v písemné výpovědi z nájmu bytu uvést závazek, o který by předmětná výpověď z nájmu bytu měla být dle žalobou uplatněného požadavku doplněna. Připomněl, že podle § 3074 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je třeba na daný případ aplikovat hmotněprávní úpravu platnou a účinnou do 31. 12. 2013, která v ust. § 711 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), pro případ pronajímatelem uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. stanovila povinnost v písemné výpovědi uvést toliko důvod k výpovědi, výpovědní lhůtu a poučení nájemce o možnosti podat do 60 dnů žalobu na určení neplatnosti výpovědi k soudu. Tyto obsahové náležitosti byly ve výpovědi z nájmu bytu, která byla žalobci dána právním předchůdcem žalovaného, Bytovým družstvem [anonymizováno] (které předmětný byt žalovanému prodalo v roce 2015), uvedeny. Zákonná povinnost nájemce byt vyklidit do 15 dnů ode dne zajištění přístřeší, vyplývající z ust. § 711 odst. 3 věta třetí obč. zák., se vztahuje až k samotnému vyklizení, aniž by však takové ujednání bylo třeba činit obsahem písemné výpovědi. Tuto povinnost hmotněprávní úprava zániku nájmu bytu stanovila naposledy ve znění platném a účinném do 31. 10. 2011, a proto na daný případ ji nebylo možné aplikovat, stejně jako žalobcem odkazované judikaturní závěry Nejvyššího soudu, které byly na jejím základě koncipovány. Nadto soud prvního stupně uvedl, že nedostatek obsahových náležitostí písemné výpovědi z nájmu bytu lze namítat toliko v řízení o neplatnost předmětné výpovědi, které však již (před zahájením této věci) bylo pravomocně skončeno zamítnutím žaloby (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 9. 2019, č. j. [číslo jednací], ve spojení s jej potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, č. j. [číslo jednací]). I z tohoto důvodu tedy podle názoru soudu prvního stupně nebylo možné vyhovět žalobcovu požadavku na jakýkoliv dodatečný zásah do obsahu jemu dané výpovědi z nájmu bytu, zvláště pak za situace, byla-li v mezidobí žalobci rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 8. 2020, č. j. [číslo jednací], ve spojení s jej potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2020, č. j. [číslo jednací], zároveň pravomocně uložena povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění právě jím zmiňovaného přístřeší. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela procesně úspěšnému žalovanému soud prvního stupně přiznal plnou náhradu všech jím účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši 6 534 Kč. 3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, neboť i nadále je přesvědčen o důvodnosti žaloby. Domnívá se totiž, že ve výpovědi z nájmu bytu absentující povinnost vyklidit byt až po zajištění příslušného přístřeší, činí jeho postavení nejistým. Domnívá se, že aniž by došlo k požadovanému doplnění výpovědi z nájmu bytu o závazek pronajímatele zajistit mu přístřeší, nebude schopen se po pronajímateli domoci takové bytové náhrady, kde by nadále mohl uspokojovat své bytové potřeby. Uvedená obava má svůj reálný základ, neboť počátkem tohoto roku byl z předmětného bytu nuceně vyklizen bez možnosti zajištění důstojného bydlení, přičemž doposud ani nemá zajištěn přístup k věcem, které měl v bytě uloženy. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že jeho žalobě bude vyhověno. 4. Žalovaný v reakci na odvolání žalobce uvedl, že jej neshledává důvodným. Žalobce totiž i přes upozornění, kterého se mu dostalo v řízení před soudem prvního stupně jak ze strany věc projednávajícího soudu, tak i žalovaného, nadále sveřepě zdůvodňuje svůj požadavek odkazem na hmotněprávní úpravu zániku nájmu bytu, která však v době, kdy mu byla dána výpověď z nájmu bytu, neplatila. Rovněž tak jím odkazované judikáty se vztahují k hmotněprávní úpravě, kterou na daný případ nelze aplikovat. Kromě toho nelze pominout, že v jiných účastníky vedených řízeních již bylo řešeno, zda v souvislosti s předmětnou výpovědí z nájmu bytu bylo žalobci zajištěno přístřeší, a to s jednoznačným závěrem, že pronajímatel uvedenou povinnost řádně splnil. Naposledy se tak stalo v souvislosti s návrhem žalobce na zastavení exekuce vyklizením předmětného bytu, který byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 8. 2021, č. j. [číslo jednací], ve spojení s jej potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2021, č. j. [číslo jednací], jako nedůvodný zamítnut mimo jiné i s poukazem na oprávněným pro žalobce coby povinného řádným způsobem zajištěné přístřeší. Postup žalobce v této věci proto žalovaný považuje za účelové zneužívání práva, kterému právní ochrana nepřísluší. Žalovaný tudíž navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. 5. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 6. Soud prvního stupně provedl všechny pro rozhodnutí podstatné důkazy a pro právní posouzení věci samé si tak opatřil veškerá relevantní skutková zjištění, na jejichž základě věc zcela správně posoudil a rozhodl. 7. Právní posouzení věci samé soud prvního stupně zcela správně založil na úvaze o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného jakožto základního předpokladu možného úspěchu ve věci samé, neboť žalobou - jak soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí, tak i žalovaný ve svém vyjádření k žalobcem podanému odvolání, naprosto přiléhavě zdůrazňují - je skutečně požadováno uložení povinnosti, která v rozhodném období žalovanému z žádného hmotněprávního ustanovení neplynula. V podrobnostech lze zcela odkázat na již shora rekapitulované právní závěry soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud bez výhrad ztotožňuje, přičemž považuje za nadbytečné je znovu opakovat. Přitom již jen samotný nedostatek pasivní věcné legitimace bez dalšího odůvodňuje zamítnutí žaloby. 8. Nad rámec shora uvedeného odvolací soud považuje za potřebné poukázat na nesmyslnost žalobcovy procesní aktivity za situace, kdy otázka řádného zajištění přístřeší již byla pravomocně projednána v jiných účastníky řízení vedených soudních řízeních s jednoznačným závěrem, že tato zákonná povinnost byla řádně splněna, a žalovaný po prokázání naplněnosti zmíněné podmínky pro nařízení exekuce vyklizením žalobce z předmětného bytu vyklidil. Ostatně správnost uvedeného závěru a postupu byla v mezidobí stvrzena zdejšímu soudu z jeho úřední povinnosti známým usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2022, č. j. 26 Cdo 934/2022-150, kterým bylo výslovně konstatováno, že oprávněný [celé jméno žalovaného] podmínku pro provedení exekuce vyklizením předmětného bytu vyplývající z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 8. 2020, č. j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2020, č. j. [číslo jednací], tj. zajištění přístřeší pro povinného, splnil. Objektivně tedy zde žádná nejistota stran existence povinnosti pronajímatele poskytnout žalobci přístřeší, ale i jejího následného řádného splnění neexistuje. 9. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. 10. O povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a žalovanému, který byl i v této fázi řízení zcela procesně úspěšný, odvolací soud přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Uvedená náhrada sestává z odměny advokáta za dva úkony právní služby po 1 500 Kč (§ 11 odst. 1 písm. d) – písemné vyjádření k odvolání, písm. g) – účast při jednání odvolacího soudu, § 7 bod 4., § 8 odst. 1, § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ AT“), dvou paušálních náhrad hoto