9 C 197/2022-15 — Obvodní soud pro Prahu 9

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 1 103 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jí byla postoupena pohledávka společnosti [právnická osoba] (dále jen„ [anonymizováno]“), která poskytuje přepravní služby ve vnitrostátní drážní přepravě. Žalovaná jako cestující nastoupila dne 14. 6. 2021 do vlaku [anonymizováno] [číslo] směr [obec], čímž v souladu s ust. bodu 5. kapitoly I. SPPO uzavřela s [anonymizováno] přepravní smlouvu o přepravě osob, na jejímž základě byla povinna zaplatit cenu za přepravu ve výši 103 Kč dle platného tarifu. Žalovaná jízdné neuhradila a na výzvu pověřeného zaměstnance [anonymizováno] se neprokázala platným jízdním dokladem. Vznikla jí tak povinnost zaplatit jednak cenu za přepravu 103 Kč a dále přirážku k jízdnému ve výši 1 000 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud se nejprve zabýval otázkou mezinárodní příslušnosti, neboť žalovaná je státním občanem Slovenské republiky. Soud dospěl k závěru, že je mezinárodně příslušným, a to dle § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť ke dni podání žaloby žalovaná pobývala a nadále pobývá na území České republiky, a nejedná se o věci, na které se vztahují ustanovení oddílu 3 až 7 citovaného nařízení. Rozhodné právo bylo určeno v souladu s čl. 5 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, kdy rozhodným právem je právo české. 4. Soud ve věci postupoval dle § 115a o.s.ř., když žalobkyně a žalovaná se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání nevyjádřily (§ 101 odst. 4 o.s.ř.), a ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. 5. Na základě provedeného dokazování soud dospěl ke skutkovému stavu, ze kterého vyplývá, že žalovaná dne 14. 6. 2021 nastoupila do vlaku [číslo] provozovaným společností [právnická osoba], ve směru z [obec] do [obec], a nezaplatila jízdné v částce 103 Kč. Kromě jízdného jí tak byla účtována přirážka 1 000 Kč v souladu s Tarifem (potvrzení o nedodržení SPPO, oznámení o závadách, Tarif [anonymizováno] pro vnitrostátní přepravu účinný od 1. 1. 2021 a od 15. 3. 2021). Pohledávku za žalovanou postoupila společnost [právnická osoba] smlouvou ze dne 13. 12. 2021, kdy o tomto byla žalovaná vyrozuměna dopisem ze dne 16. 12. 2021. Současně byla vyzvána k zaplacení dluhu žalobkyni (předžalobní výzva k úhradě dluhu ze dne 16. 12. 2021 – oznámení o postoupení pohledávky, plná moc ze dne 5. 5. 2021, podací arch ze dne 16. 12. 2021). 6. Podle § 37 odst. 5 písm. b) zák. č. 266/1994 Sb. je cestující povinen při nástupu do drážního vozidla, pobytu v něm a při výstupu z drážního vozidla na výzvu pověřené osoby se prokázat platným jízdním dokladem. Neprokáže-li se platným jízdním dokladem z příčin na své straně, je povinen zaplatit jízdné z nástupní do cílové stanice nebo, nelze-li bezpečně zjistit stanici, kde cestující nastoupil, z výchozí stanice vlaku a přirážku k jízdnému, nebo pokud nezaplatí cestující na místě, prokázat se osobním dokladem a sdělit osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému. 7. Podle § 37 odst. 6 zák. č. 266/1994 Sb. výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách. Výše přirážky nesmí přesáhnout částku 1 500 Kč. 8. Podle § 7 odst. 6 vyhlášky č. 175/2000 Sb. nezakoupil-li si cestující jízdenku podle odstavce 3 nebo podle odstavce 5 a je přepravován bez platné jízdenky, považuje se za cestujícího, který se z příčin na své straně neprokázal platným jízdním dokladem. 9. Protože se žalovaná neprokázala platnou jízdenkou na výzvu pověřené osoby a následně požadované nezaplatila, je nárok žalobkyně důvodný (§ 37 zákona č. 266/1994 Sb.), přičemž pohledávka byla postoupena žalobkyni v souladu s § 1879 a násl. o.z. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku, ocitla se se zaplacením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 10. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst.1 a 142a odst.1 o.s.ř. Soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů za zaplacený soudní poplatek 400 Kč a odměnu za 3 úkony právní služby advokáta. Vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněným opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, předmětem řízení je plnění nepřesahující částku 50 000 Kč, přiznal soud náhradu za právní zastoupení ve výši dle § 14b odst.1 vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (AT) po 200 Kč za tři úkony právní služby. Dále byla žalobkyni přiznána náhrada hotových výdajů 3x 100 Kč dle § 14b odst. 5 AT, 21% DPH ve výši 189 Kč, celkem 1.489 Kč. 11. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř.