33 C 140/2022-23 — Obvodní soud pro Prahu 9

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 153 b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). 2. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne [datum] domáhal proti žalovanému vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že je vlastníkem budovy [adresa] na adrese [adresa], jež stojí na pozemku parcelní [číslo] v [katastrální uzemí], [anonymizováno] [obec], zapsané v katastru nemovitostí vedeném [anonymizována čtyři slova] [část Prahy], na [list vlastnictví]. Svůj návrh odůvodnil tím, že v katastru nemovitostí je na [list vlastnictví] pro předmětnou nemovitou věc zapsáno duplicitní vlastnictví, a to jak ve prospěch žalobce, tak ve prospěch žalovaného. Vzhledem k tomu, že z povahy vlastnického práva vyplývá, že výlučnými vlastníky téže věci nemohou být zároveň dvě různé osoby, podává žalobce tuto žalobu, aby byl uveden zápis v katastru nemovitostí do souladu se skutečným stavem. Žalobce má za to, že naléhavý právní zájem je v této záležitosti dán samotnou existencí rozporu ve vlastnictví nemovitosti a duplicitního zápisu v katastru nemovitostí. Žalobce též podotýká, že se žalovaným není možné dojít k dohodě, resp. k souhlasnému prohlášení ve smyslu ustanovení § 66 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí, neboť je nekontaktní a žalobci není známo, kde se zdržuje. Žalobce jakožto vlastník budovy [adresa] uzavřel dne [datum] smlouvu o právu stavebním a postupní (dále jen jako„ smlouva“) s [jméno] [příjmení] a manžely [jméno] a [jméno] [příjmení] (dále také jako„ prarodiče žalovaného“). Touto smlouvou žalobce zřídil stavební právo podle zákona [číslo] ř.z., o právu stavebním ze dne [datum] (dále jen jako„ zák. o právu stavebním“) pro paní [jméno] [příjmení]. Ta toto stavební právo přijala a zároveň jej se schválením žalobce postoupila prarodičům žalovaného, kteří jej přijali a v čl. 3 smlouvy se zavázali platit žalobci po dobu trvání stavebního práva částku ve výši 110,20 Kčs ročně. V zákoně o právu stavebním bylo stavební právo definováno jako věcné právo mít stavbu na povrchu nebo pod povrchem pozemku jiného vlastníka. [ulice] právo nesmělo být dle ustanovení § 3 zák. o právu stavebním zřízeno na dobu méně než 30 let a více než 80 let. V čl. 2 smlouvy bylo stranami sjednáno, že se stavební právo zřizuje na dobu 80 let, přičemž počalo již dnem [datum] a skončilo tedy ke dni [datum]. V čl. 10 smlouvy bylo dále ujednáno, že po zániku práva ke stavbě připadnou veškeré stavby zřízené na pozemku parc. [číslo] zapsaném na [list vlastnictví], katastrální území Prosek do vlastnictví vlastníka pozemku, tedy žalobce, a to bez jakékoliv náhrady. Toto stanovoval i zákon o právu stavebním, kde v ustanovení § 9 tohoto zákona bylo uvedeno, že při zániku stavebního práva připadne stavba pozemkovému vlastníkovi. Po zániku stavebního práva zřízeného ve prospěch prarodičů žalovaného ke dni [datum] došlo k přechodu vlastnického práva na majitele pozemku, na němž stavba stojí, tedy na žalobce. [ulice] právo bylo dle ustanovení § 1 zák. o právu stavebním děditelným právem. V souladu s tímto ustanovením se stal dědicem stavebního práva na základě rozhodnutí [anonymizována dvě slova] pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí] pod č. j. 9 D 732/76-17 syn manželů [jméno] a [jméno] [příjmení], pan [celé jméno žalovaného], [datum narození] (otec žalovaného). Po jeho smrti se stal dědicem stavebního práva na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 vydaného dne [datum rozhodnutí] pod č. j. 13 D 236/2004-21 jeho syn, tedy žalovaný. [ulice] právo zřízené a postoupené na prarodiče žalovaného zaniklo dle čl. 2 smlouvy ke dni [datum]. Vlastnické právo k budově [adresa] tak po zániku stavebního práva připadlo jak dle čl. 10 smlouvy, tak dle ustanovení § 9 zák. o stavebním právu vlastníkovi pozemku, na kterém předmětná budova stojí. Tímto pozemkem je pozemek parc. [číslo] zapsaný na [list vlastnictví], pro [katastrální uzemí], jehož výlučným vlastníkem je žalobce. Na základě návrhu [anonymizována dvě slova] [obec a číslo], jež jsou výše uvedené nemovitosti ve vlastnictví žalobce svěřeny do správy s výkonem práv vlastníka, bylo v katastru nemovitostí zapsáno vlastnictví k budově [adresa] duplicitně ve prospěch žalobce a žalovaného, jak uvedeno výše. O tomto zápisu byli žalobce i žalovaný informováni vyrozuměním o duplicitním zápisu vlastnictví s výzvou na určení vlastnického vztahu ze dne [datum]. Vzhledem ke shora uvedenému je však zřejmé, že výlučným vlastníkem budovy [adresa] je žalobce, proto se svého práva domáhá podáním tohoto žalobního návrhu. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den [datum], ke kterému se žalovaný, ač řádně a včas předvolán, bez omluvy nedostavil. Žalovanému bylo předvolání k uvedenému jednání doručeno dne [datum] s tím, že jeho součástí bylo poučení o skutečnosti, že pokud se žalovaný k jednání bez důvodné a řádné omluvy nedostaví a navrhne-li to na jednání strana žalující, bude soud pokládat tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může o žalobě rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. 4. Žalovaný, jak již shora uvedeno, se k nařízenému jednání bez omluvy nedostavil, zástupce žalobkyně, který se dostavil k jednání, navrhl vydání rozsudku pro zmeškání. Soud vyšel z tvrzení uvedených v žalobě jako z tvrzení nesporných a na jejich základě rozhodl v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobkyně uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. 5. Podle ustanovení §153b odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro zmeškání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro zmeškání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro zmeškání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro zmeškání byl v rozporu s právními předpisy. 6. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. Po právní stránce osud věc posoudil dle § 1042 o.z., neboť v daném případě je zasahováno do vlastnického práva žalobce, který navozuje stav nepochybně odporující principu právní jistoty. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 17 342 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. b) a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 9 300 Kč za 3 úkony právní služby (tj. 3 100 Kč za jeden úkon), a sice 1/ převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a) cit. vyhlášky, 2/ podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d) cit. vyhlášky a 3/ účast na jednání konaném u soudu dne [datum] - § 11 odst. 1 písm. g) cit. vyhlášky) + 3 x režijní paušál za 3 shora citované úkony po 300 Kč dle § 13 odst. 4 cit. vyhlášky + 21 % DPH ve výši 2 142 Kč. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobce.