98 C 116/2023-65 — Obvodní soud pro Prahu 9

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované vyklidit pozemek žalobkyně parc. [číslo] o výměře 3,427 m² zapsaném na [list vlastnictví] pro k. ú. [část obce], [územní celek], vedený [anonymizována čtyři slova] [část Prahy] (výrok I) a žalované při aplikaci § 150 o. s. ř. nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II). 2. Proti nákladovému výroku II rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné a přípustné odvolání s tím, že se neztotožňuje se závěry soudu, pro něž shledal podmínky pro postup podle § 150 o. s. ř. Uvedla, že nemůže jít k tíži žalované, že si žalobkyně dostatečně neověřila, kdo skutečně předmětný pozemek užívá a kdo zasahuje do vlastnického práva žalobkyně. Žalobkyně se tak dopustila určité nedbalosti, když uplatnila žalobu vůči žalované, která s předmětným pozemkem nemá nic společného, pozemek neužívá a nemá na něm žádné věci, které by měla vyklízet. Za této situace by bylo nespravedlivé, aby žalovaná za nedbalé jednání žalobkyně doplácela tím, že bude hradit náklady spojené s vedením sporu, ve kterém byla přitom plně úspěšná. Žalovaná proto navrhla, aby jí odvolací soud přiznal plnou náhradu nákladů řízení. 3. Žalobkyně se k odvolání žalované nevyjádřila. 4. Odvolací soud přezkoumal napadený nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně v mezích podaného odvolání, aniž nařizoval jednání (§ 212, § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 5. Soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení postupoval podle § 150 o. s. ř., když uzavřel, že jsou dány podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení a procesně úspěšné žalované proto náhradu nákladů řízení nepřiznal. 6. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. 7. Výkladem ustanovení § 150 o. s. ř. se opakovaně zabýval i Nejvyšší soud, a to např. v usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, v němž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. 8. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobci větší újmu, než žalovanému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. 9. Z bodu 38 odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně při aplikaci § 150 o. s. ř. posuzoval pouze otázku okolností, které vedly k uplatnění nároku, a dále postoj účastníků v průběhu řízení. Podle soudu prvního stupně žalovaná zcela cílevědomě a aktivně zaměnila svoji obchodní firmu s jinou obchodní korporací, přičemž si musela být vědoma možných negativních dopadů v podobě nepřiznání náhrady nákladů řízení. Je tak pochopitelné, že žalobkyně za této situace váhala, proti jakému subjektu je třeba žalobu podat. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná a skutečný rušitel jsou osoby, které jsou si majetkově i personálně blízké, takže žalovaná nejspíš situaci podání žaloby předvídala a snažila se řízení zkomplikovat. Žalovaná své postoje různě měnila, a to od tvrzení, že má platnou nájemní smlouvu, přes tvrzení, že pozemek užívá třetí osoba, až k návrhu na ústním jednání, že nájem má sjednaný právě osoba, která je se žalobcem majetkově a personálně propojená. Soud prvního stupně dospěl proto k závěru, že by nebylo spravedlivé, aby byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, které nezavinila. 10. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě není aplikace § 150 o. s. ř. namístě. Soud prvního stupně posuzoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení pouze část hledisek, která jsou podstatná pro případnou aplikaci § 150 o. s. ř. S odůvodněním v bodě 38 se však odvolací soud neztotožňuje. Předně je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně v bodě 33 odůvodnění konstatuje, že žalobkyně dne [datum] vyzvala společnost [právnická osoba], [IČO], k vyklizení předmětného pozemku. Za této situace je nepochopitelné, proč samotný žalobní návrh na vyklizení směřovala proti žalované. Soud prvního stupně dovodil, že pokud měla žalobkyně v roce [rok] nejistotu, kdo užívá její pozemek, byla tato nejistota odstraněna, neboť k vyklizení pozemku byla vyzvána společnost odlišná od žalované. V bodě 36 odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že subjektem, který ruší vlastnictví žalobkyně k předmětnému pozemku je společnost [právnická osoba] V řízení nebylo žádným důkazem prokázáno, že je rušitelem žalovaná, a pouhá domněnka žalobkyně o rušiteli k úspěchu žaloby nestačí. Žaloba byla zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalované. Odvolací soud zjistil, že již ve vyjádření k žalobě ze dne [datum] nedostatek pasivní věcně legitimace žalovaná namítla, uvedla rovněž, že předmětný pozemek vůbec nevyužívá a žádné věci na pozemku nemá. Vedení žaloby na vyklizení vůči její osobě považovala za neoprávněné a neodůvodněné. Na základě uvedeného považuje odvolací soud za prokázané, že postoj žalované od počátku řízení byl jednoznačný. Žalovaná po celou dobu řízení namítala nedostatek pasivní věcné legitimace, což bylo v řízení prokázáno. Z těchto důvodů byla žaloba hned u prvního jednání před soudem prvního stupně zamítnuta. Žalovaná podání žaloby nijak nezavinila a v podstatě jí nezbylo, než se proti podané žalobě bránit a použít argumenty ke svojí obraně. Výsledek řízení svědčí ve prospěch žalované a ta má plné právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovení § 150 o. s. ř. nelze vykládat tak, že kdykoli, bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení, lze nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v okolnostech, které vedly k uplatnění nároku a v chování účastníků řízení. Navíc tyto okolnost vyhodnotil prvostupňový soud nesprávně. Dalšími hledisky se však soud prvního stupně vůbec nezabýval. Protože odvolací soud neshledal argumenty soudu prvního stupně pro použití aplikace § 150 o. s. ř. v daném případě za relevantní, nelze nepřiznat žalované náhradu nákladů řízení za situace, kdy byla zcela úspěšná (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2941/2013). 11. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadený výrok II rozsudku soudu prvního stupně změnil a přiznal zcela úspěšné žalované plnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Ty spočívají v nákladech na zastoupení advokátem vypočtené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. odměnu za 3 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne [datum] a účast na jednání dne [datum]) po 1 500 Kč podle § 7, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky, 3 x paušální náhradu hotových výdajů advokáta po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky, (nebylo rozhodováno o DPH za situace, kdy právní zástupce žalované soudu nepředložil osvědčení o tom, že je plátcem DPH), tj. celkem soud uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 5 400 K