15 C 197/2026-20 – Obvodní soud pro Prahu 9

1. Žalobkyně se návrhem doručeným zdejšímu soudu dne 16. 3. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 52 500 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 8. 10. 2025 s žalovaným uzavřela smlouvu o podnikatelském úvěru (dále jen „smlouva“), na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s poplatky za poskytnutí úvěru splácet tak, aby byl úvěr splacen nejpozději 16. 12. 2025. Žalovaný však ze smlouvy řádně a včas neplnil a dostal se do prodlení, přičemž na pohledávku ze smlouvy žalobkyni zaplatil 1 000 Kč. Pro případ prodlení s úhradou jakékoli splátky se žalovaný zavázal žalobkyni zaplatit jednorázovou sankci ve výši 500 Kč, přičemž žalobkyně nárokuje zaplacení pěti takových pokut. Dále se žalovaný žalobkyni zavázal zaplatit poplatek za čerpání úvěru, který žalobkyně požaduje ve výši 21 000 Kč. Kromě částky 2 500 Kč a 21 000 Kč se žalobkyně domáhá též zaplacení částky 30 000 Kč jako nesplacené jistiny úvěru. Žalobkyně se tak nyní po zohlednění dílčí platby ze strany žalovaného ve výši 1 000 Kč domáhá zaplacení částky v celkové výši 52 500 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení požadovaným ode dne následujícího po dni splatnosti úvěru.2. Na podkladě návrhu byl dne 4. 5. 2026 vystaven elektronický platební rozkaz, č. j.: EPR64833/2026-7, proti kterému žalovaný podal dne 18. 5. 2026 odpor. V něm zejména uvedl, že smlouvu uzavíral fakticky v postavení spotřebitele a žalobkyně účelově využila toho, že měl zřízeno živnostenské oprávnění, aby na jejich právní vztah nedopadala spotřebitelská ochrana. Dále uvedl, že smlouva byla sjednána distančním způsobem a podepsána za užití SMS zprávy s verifikačním podpisovým kódem, který však ke smlouvě připojila až žalobkyně. Podle žalovaného proto není prokázáno, že smlouva podepsaná pomocí SMS zprávy je shodná s verzí smlouvy, k jejímuž podepsání jeho vůle skutečně směřovala. Kromě toho žalovaný poukázal na nemravnou výši sjednaných poplatků a pokut, která je dle žalovaného v rozporu s dobrými mravy a zakládá proto absolutní neplatnost smlouvy, a dále na skutečnost, že žalobkyně před uzavřením smlouvy neprověřila úvěruschopnost žalovaného.3. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí a nejedná se o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř., soud postupoval dle cit. ustanovení a ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Pro úplnost soud dodává, že k uvedenému rozhodnutí přistoupil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn.: 21 Cdo 1696/2005, tj. za situace, kdy dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl na základě účastníky předložených listin náležitě zjištěn a všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci, byly v daném případě dostatečně prokázány. Soud nedospěl k závěru o nesplnění povinnosti tvrzení nebo neunesení důkazního břemene a mohl tak postupovat dle § 115a o. s. ř.4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:5. Dne 8. 10. 2025 žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o podnikatelském úvěru č. 0019-8559, na jejímž základě žalovanému poskytla úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnutý úvěr spolu s poplatkem splácet, přičemž žalobkyni se zavázal zaplatit celkem částku ve výši 51 000 Kč. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Jak vyplývá z výpisů pohybu na účtu doložených žalovaným, žalovaný žalobkyni na poskytnutý úvěr zaplatil celkem 4 200 Kč.6. Žalovaný požadovanou částku žalobkyni neuhradil ani na základě předžalobní výzvy žalobkyně ze dne 4. 3. 2026.7. Žalobkyně proto nárokuje nesplacenou jistinu úvěru, spolu s poplatkem, smluvní pokutou a zákonným úrokem z prodlení.8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:9. Oprávněnost nároku žalobkyně se odvíjí zejména od posouzení toho, zda smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným byla svou povahou podnikatelská či nikoli. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 420 odst. 1 o. z. je podnikatelem ten, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Podle § 421 odst. 2 o. z. se má za to, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění.10. Žalovaný měl v době uzavření smlouvy živnostenské oprávnění a vystupoval pod svým identifikačním číslem. Úvěrový produkt si sjednal prostřednictvím internetového rozhraní určeného pro podnikatele, což je patrno již z názvu webových stránek žalobkyně www.nazivnost.cz, a smlouva byla stranami označena jako „Smlouva o podnikatelském úvěru“. Žalovaný soudu nepředložil důkaz, který by zpochybnil souvislost smlouvy s jeho podnikatelskou činností.11. V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že výše vyložený § 421 odst. 2 o. z. zakládá vyvratitelnou právní domněnku, která přenáší důkazní břemeno ohledně opaku na toho, kdo tvrdí, že domněnkou předpokládaná skutečnost nenastala. Neobstojí proto nepodložené tvrzení žalovaného, že nejednal jako podnikatel, ačkoli vystupoval pod svým identifikačním číslem.12. Tento závěr ostatně vyplývá i z § 133 o. s. ř., podle kterého soud skutečnost, pro niž zákon stanoví domněnku připouštějící důkaz opaku, považuje za prokázanou, ledaže by v řízení vyšel najevo opak. Stejný závěr plyne rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn.: 29 Odo 180/2003, podle něhož nelze pouhým tvrzením popřít skutečnost, o jejíž existenci platí vyvratitelná domněnka, neboť opačný přístup by popíral její smysl.13. Soud proto vyšel z domněnky zakotvené v § 421 odst. 2 o. z. a dospěl k závěru, že žalovaný smlouvu uzavřel jako podnikatel.14. Soud nepřisvědčil ani námitce žalovaného o platnosti uzavření smlouvy, resp. o námitce možného neuzavření smlouvy v tom znění, v němž žalovaný smlouvu zamýšlel uzavřít. Žalovaný nerozporoval, že po registraci do uživatelského účtu, zabezpečeného individuálními přístupovými údaji, učinil žádost o úvěr. Jeho totožnost i vazba k uvedeným kontaktním a platebním údajům byly ověřeny předložením dokladu totožnosti a jeho prověřením. Návrh smlouvy byl žalovanému zpřístupněn v uživatelském rozhraní, který žalovaný poté akceptoval zadáním jedinečného kódu zaslaného na jím uvedené telefonní číslo. Popsaný sled jednání představuje určitý a srozumitelný projev vůle žalovaného přijmout návrh smlouvy ve smyslu § 1724 odst. 1 o. z., podle kterého strany smlouvou projevují vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se jejím obsahem, a ve smyslu § 1725 o. z., podle kterého je smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednají její obsah. Dále soud porovnal znění smlouvy předložené žalovaným se zněním smlouvy předloženým žalobkyní a uzavřel, že jejich obsah je shodný. Námitku žalovaného, že akceptoval jinou verzi smlouvy nebo že text byl po akceptaci změněn, proto soud neshledal důvodnou. V tomto směru soud odkazuje na rozsudek Okresního soudu Karviná ze dne 24. 10. 2024, sp. zn.: 24 C 174/2024, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2025, sp. zn.: 26 C 511/2024. Tato rozhodnutí podporují závěr, že výše popsaný kontraktační postup vede k platnému uzavření smlouvy.15. K tvrzené nemravné výši poplatku a smluvní pokutě soud uvádí, že dle § 2395 o. z. se úvěrovou smlouvou úvěrující zavazuje poskytnout úvěrovanému peněžní prostředky a úvěrovaný se zavazuje je vrátit a zaplatit úroky. Smluvní strany si v rámci smluvní volnosti mohou sjednat rovněž úplatu za poskytnutí úvěru, včetně poplatku za čerpání, není-li takové ujednání v rozporu se zákonem nebo dobrými mravy.16. Protože žalovaný v tomto vztahu nevystupoval jako spotřebitel, neuplatní se úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, včetně ustanovení o RPSN, úroku a kogentních následcích porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost. Samotný odkaz žalovaného na vysokou výši poplatku proto nevede k neplatnosti smlouvy. Soud neshledal ani konkrétní okolnosti uzavření smlouvy, které by svědčily o zneužití postavení žalovaného, jeho tísně, nezkušenosti nebo závislosti, ani o tom, že by žalobkyně využila jeho slabšího postavení. Soud proto neshledal, že by některé ze smluvních ujednání bylo v rozporu s dobrými mravy, a tedy absolutně neplatné dle § 580 o. z.17. V souladu s § 2048 o. z. lze pro případ porušení smluvní povinnosti sjednat smluvní pokutu. Pr