21 C 176/2022-26 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena a) povinnost zaplatit žalobkyni 4 500 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], IČO [číslo] (dále jen„ [anonymizováno]“), a žalovaným dne [datum], a b) povinnost zaplatit žalobkyni 768 Kč z titulu smluvní pokuty dle ujednání uvedené smlouvy. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Žalobkyně ve svém podání ze dne [datum] v reakci na výzvu soudu uvedla, že nemá důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Žalobkyně proto vzala svou žalobu částečně zpět co do kapitalizovaného úroku ve výši 150 Kč a smluvní pokuty ve výši 768 Kč a nově požadovala pouze dlužnou jistinu ve výši 4 500 Kč, zákonný úrok z prodlení z této jistiny, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 181,05 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč. 5. Zdejší soud usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne [datum], řízení částečně zastavil co do kapitalizovaného úroku ve výši 150 Kč a smluvní pokuty ve výši 768 Kč, neboť žalobkyně vzala žalobu v této části zpět. 6. Z předložených listinných důkazů plyne, že [anonymizováno] a žalovaný podepsali dne [datum] Smlouvu o úvěru [číslo] v níž se [anonymizováno] zavázala poskytnout žalovanému 4 500 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uvedenou částku [anonymizováno] vrátit do [datum] [anonymizováno] převedla pohledávku za žalovaným na žalobkyni Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum]; dílčí smlouva o postoupení pohledávky ze smlouvy [číslo] byla uzavřena dne [datum] a postoupení se stalo účinným k [datum]. Žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky dne [datum], přičemž upozornila žalovaného, že v případě jeho nesoučinnosti bude nárokovat úhradu účelně vynaložených nákladů, mezi které patří (mimo jiné): náklad za osobní návštěvu ve výši 217 Kč a náklad ve výši 39 Kč za odchozí dopis. Žalobkyně podle výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky vyčíslila žalovanému náklady za obyčejný dopis ze dne [datum] (39 Kč) a osobní návštěvu ze dne [datum] a [datum] (2 (217 Kč), celkem tedy 473 Kč. Žalovaný na základě uvedené smlouvy žalobkyni ani [anonymizováno] ničeho neuhradil, a to ani přes předžalobní výzvu ze dne [datum], která se dostala do sféry jeho dispozice. 7. Soud nemá důvodu pochybovat o uvedených skutečnostech, tím spíše za situace, kdy žalovaný soudu žádné důkazy nepředložil, žalobou uplatněný nárok nesporoval a uhrazení dlužné částky netvrdil. 8. Po právní stránce soud posoudil věc následovně: 9. Na projednávanou věc je nutné aplikovat ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“). 10. [anonymizováno] a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, na základě které [anonymizováno] poskytla žalovanému částku 4 500 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit do [datum] [anonymizováno] vystupovala ve smyslu § 420 o. z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaný vystupoval ve smyslu § 419 o. z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu svého povolání, proto jde dle § 1810 o. z. o spotřebitelskou smlouvu. 11. [anonymizováno] měla dle § 86 a 87 zákona povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného individuálně, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací od spotřebitele. Je nutné, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru při poskytování úvěrů zkoumal přiměřeným způsobem reálnou a celkovou majetkovou situaci spotřebitele a k tomuto požadoval doložit příslušné listiny. Tento závěr je v souladu se závěry obsaženými v rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ve spojení s judikaturou Soudního dvora Evropské unie a Ústavního soudu. Jak uvedl Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci [anonymizováno] [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), [číslo listu] směrnice a bod [anonymizováno] znamená, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně. Jak přitom uvedl [název soudu] v nálezu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena nebo nikoli. S ohledem na citovaný nález proto soud musí zkoumat, zda poskytovatel úvěru prověřil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, tj. bez ohledu na to, že je v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru zakotveno, že tak činí jen k námitce spotřebitele (totéž konstatuje i Soudní dvůr Evropské Unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci [anonymizováno] [číslo] [anonymizováno] [právnická osoba] proti [anonymizováno]). 12. Žalobkyně v doplnění žaloby uvedla, že žádnými důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr nedisponuje. Proto soud dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je dle § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 a § 588 o. z. absolutně neplatná, neboť [anonymizováno] poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr, aniž by řádně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. 13. S ohledem na absolutní neplatnost posuzované smlouvy má žalobkyně, na kterou [anonymizováno] své nároky ze smlouvy postoupila ve smyslu § 1879 a násl. o. z., nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z. ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru, tj. 4 500 Kč, pročež soud žalobě v tomto rozsahu výrokem I. tohoto rozsudku vyhověl. 14. Co se úroku z prodlení týče, soud vyšel z § 1958 odst. 1 o. z., podle něhož je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. V posuzované věci sice byla smlouva absolutně neplatná, [anonymizováno] a žalovaný si však v jejím textu sjednali jediné (jednoznačné a jednorázové) datum splatnosti, a sice [datum], takže žalovanému muselo být jasné, že přinejmenším zapůjčenou částku (jistinu), o níž se obohatil, musí [anonymizováno] do [datum] vrátit. Soud tedy přiznal žalobkyni i zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z., ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť ohledně této částky je žalovaný od [datum] s plněním své peněžité povinnosti v prodlení (úrok z prodlení za období před účinností postoupení pohledávky žalobkyně kapitalizovala, jde však o jeden nárok spolu s běžícím úrokem s prodlení). 15. Soud výrokem II. tohoto rozsudku zamítl nárok žalobkyně na náklady na mimosoudní vymáhání. Dle § 122 zákona si věřitel a spotřebitel mohou sjednat právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v projednávané věci však z ničeho nevyplývá, že by si žalobkyně a žalovaný tyto náklady sjednali; žalobkyně žalovaného o těchto nákladech pouze jednostranně informovala. Nadto úkony, které žalobkyně v rámci mimosoudního vymáhání učinila, nelze považovat za účelně vynaložené. [anonymizováno] vyzývala žalovaného ke splnění závazku ze smlouvy již před postoupením pohledávky žalobkyni. Tento postup však nevedl k tomu, že by žalovaný svůj dluh splnil. Není přitom zřejmé, proč by zasílání dalších dopisů či provádění osobních návštěv u žalovaného mělo vést k tomu, že žalovaný za takové situace bude plnit (ostatně také i přes tuto tvrzenou snahu ze strany žalobkyně ničeho neuhradil). Smyslem mimosoudního vymáhání ze strany žalobkyně zjevně nebylo zvýšení šance na vymožení pohledávky, ale spíše navýšení vymáhané částky o další poplatky. 16. V usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], [název soudu] dovodil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. je nutné považovat za předmět řízení nejen žalovanou jistinu, ale též její příslušenství. 17. O náhradě nákladů řízení proto soud rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 2 a § 146 ods