5 C 166/2022-18 — Obvodní soud pro Prahu 10

Žalobkyně se žalobou domáhala na žalovaném zaplacení 2 500 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila smlouvou o zápůjčce ze dne 23. 4. 2014, kterou uzavřela společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovaným. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 2 500 Kč, a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit do data splatnosti, kterým byl určen den 27. 5. 2014. Dne 21. 12. 2017 právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem byla pohledávka za žalovaným, o čemž byl žalovaný informován. Žalovaný ani přes výzvy žalobkyně neuhradil ničeho. Žalobkyně je právnickou osobou se sídlem v Kyperské republice, žalovaný je státním občanem České republiky s bydlištěm v České republice, mezinárodní příslušnost českých soudů je dána bydlištěm žalovaného v souladu s čl. 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012. Rozhodné právo je právo české v souladu s čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), neboť žalobkyně s projednáním bez nařízení jednání souhlasila již v žalobě a žalovaný na výzvu soudu nereagoval. Jelikož předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč, tj. bagatelní spor, dle § 157 odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na § 202 odst. 2 o. s. ř., se soud omezil při svém zdůvodnění rozhodnutí pouze na závěr o skutkovém stavu a právní posouzení věci. Z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu, ve které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 2 500 Kč, a to poštovní poukázkou a žalovaný se zavázal do data splatnosti, tj. do 27. 5. 2014 peněžní prostředky vrátit (Smlouvou ze dne 23. 4. 2014; Poštovní poukázkou na částku 2 500 Kč ze dne 25. 4. 2014, vyplacenou dne 28. 4. 2014). Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni dne 21. 12. 2017, přičemž tuto skutečnost právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému dopisem ze dne 18. 1. 2018 sdělila (Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017; Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 18. 1. 2018 vč. Podacího archu ze dne 25. 1. 2018). Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dluhu před podáním žaloby dopisem dne 7. 5. 2020, žalovaný neuhradil ničeho (Výzvou k úhradě dlužné částky ze dne 7. 5. 2020 vč. Podacího archu ze dne 14. 5. 2020). Po právní stránce soud posoudil věc dle podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Žalovaný platně uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalovaný obdržel prostřednictvím poštovní poukázky peněžní prostředky ve výši 2 500 Kč, což stvrdil podpisem a zavázal se poskytnutou zápůjčku vrátit do 27. 5. 2014. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni coby postupníka v souladu s § 1879 a násl. o.z., což bylo žalovanému oznámeno. Soud má za to, že se žalobkyni podařilo předloženými listinnými důkazy prokázat tvrzení obsažená v žalobě, a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku, tedy žalobě v plném rozsahu vyhověl. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s plněním peněžitého dluhu, přiznal soud žalobkyni též nárok na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Výše úroku z prodlení vychází z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ a.t.“) z tarifní hodnoty 2 500 Kč, sestávající se z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby dle § 14b odst. 1 a.t. (převzetí a příprava zastoupení; písemné podání nebo návrh ve věci samé; výzva k plnění), včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm.a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč, kterou je právní zástupce žalobkyně povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. S ohledem na § 149 odst. 1 o.s.ř. přiznal soud tyto náklady k rukám právní zástupkyně žalobkyně. Lhůtu k plnění výroku I. a II. stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.