12 C 2/2023-17 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 14.10.2022, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit částku ve výši 1 620 Kč s příslušenstvím (kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení) z titulu neuhrazených televizních poplatků za období od července 2020 do dubna 2022. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv mu byla žaloba doručena dle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř“) na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel ve spojení s § 49 odst. 2, 4 o. s. ř. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Žalovaný se stal držitelem televizního přijímače a svou povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku splnil dne 1.5.2007. Žalovanému tímto vznikla povinnost platit televizní poplatky, ve výši 135 Kč měsíčně, dlužná částka za období od července 2020 do dubna 2022 činí 1 620 Kč (ve výpočtu 12 x 135 v součtu je 1 620 Kč) a žalovaný ji neuhradil, a to ani po upomínce, předžalobní výzvě žalobce. 5. Shora uvedené listinné důkazy považuje soud za věrohodné, plně prokazují tvrzení žalobkyně, soud nemá důvodu pochybovat o skutečnostech z nich zjištěných. Žalovaná žádné důkazy soudu nepředložila. Soud proto při zjišťování skutkového stavu vycházel pouze ze shora uvedených důkazů, navržených žalobkyní. 6. Soud posoudil věc po právní stránce podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (dále jen„ zákon o televizních poplatcích“), zvláště § 3 odst. 2, § 6, § 7 odst. 1, 2 a § 10. Podle tohoto zákona se osoba, jenž vlastní televizní přijímač, stává poplatníkem televizního poplatku stanoveného ve výši 135 Kč měsíčně. Tento poplatek je poplatník, tedy vlastník televizního přijímače, povinen zaplatit provozovateli vysílání nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. V případě, že poplatník nezaplatí televizní poplatek a ani na základě výzvy provozovatele, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva. Žalovaný dlužnou částku ve výši 1 620 Kč nezaplatil ani přes výzvy žalobkyně, které tak vzniklo právo vymáhat dlužnou částku u soudu dle § 10 zákona o televizních poplatcích včetně kapitalizovaného úroku jako příslušenství. Nárok žalobkyně na úrok z prodlení vyplývá z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), výše úroku z prodlení se řídí § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaný se do prodlení s jednotlivými platbami dostal vždy den následující po jejich splatnosti, celková výše kapitalizovaného úroku z prodlení činí 217 Kč. 7. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat svá tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 126 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč, dále paušální náhradou nákladů za dva úkony (převzetí a příprava zastoupení nebo obhajoby, písemné podání nebo návrh ve věci samé) dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., v celkové výši 200 Kč (ve výpočtu 100 Kč za 1 úkon x 2). Soud nepřiznal žalobkyni náklady právního zastoupení, neboť v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24.7.2013 sp.zn. I ÚS 3344/2012, dospěl k závěru, že k uplatnění nároku vyplývajícího z nezaplacení televizních poplatků nebylo třeba odborných znalostí v míře přesahující běžné znalosti zaměstnanců žalobkyně, a proto se nejednalo o účelně vynaložené náklady. 9. Lhůtu k plnění stanovil soud ve výroku I. a II. v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. 10. Pro úplnost soud uvádí, že jelikož předmětem řízení bylo peněžité plnění (bez příslušenství – úroků z prodlení) nepřevyšující částku 10 000 Kč (tzv. bagatelní spor, § 157 odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na § 202 odst. 2 o. s. ř.), soud se omezil při svém zdůvodnění rozhodnutí pouze na závěr o skutkovém stavu a právní posouzení věci.