12 C 404/2021-175 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 13.12.2021, doručenou soudu dne 14.12.2021, domáhá nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 12.1.2021 pod [číslo jednací] ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 12.10.2021 pod [číslo jednací], a vydání rozsudku, kterým by bylo návrhu žalobkyně uplatněnému ve správním řízení zcela vyhověno. Rozhodnutím ERU ze dne 12.1.2021 pod [číslo jednací] byl zamítnut návrh žalobkyně, kterým se domáhala uložení povinnosti účastníkovi 1 zaplatit jí částku 14 761 122,75 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 12.2.2016 do zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení účastníka 1 a uložení povinnosti účastníkovi 2 zaplatit jí částku 12 199 275 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 27.2.2016 do zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení účastníka 2, a bylo žalobkyni dále uloženo zaplatit oběma účastníkům náhradu nákladů správního řízení. Rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 12.10.2021 pod [číslo jednací] byl zamítnut rozklad žalobkyně a bylo potvrzeno napadené rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen„ ERÚ“) a dále bylo žalobkyni uloženo zaplatit oběma účastníkům náhradu nákladů rozkladového řízení. 2. Žalobkyně uvedla, že je držitelem licence [číslo] na výrobu elektřiny udělené ERÚ. Svou žalobu odůvodnila tím, že ERÚ nesprávně právně posoudil uplatněný nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení účastníka 1 a účastníka 2, přičemž bezdůvodné obohacení účastníka 1 a účastníka 2 žalobkyně spatřuje v tom, že účastník 1 po žalobkyni nárokoval a žalobkyně mu zaplatila za období od 1.1.2013 do 1.10.2013 (dále jen„ relevantní období“) částku představující složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny (dále jen„ příspěvek na POZE“), jež však byla počítána také z tzv. lokální spotřeby, tedy z elektřiny, kterou žalobkyně vyrobila ve svých elektrárnách, avšak která nebyla předmětem přenosu. Tuto elektřinu žalobkyně spotřebovala lokálně bez využití přenosové soustavy účastníka 1, ač byla žalobkyně na přenosovou soustavu účastníka 1 napojena (dále jen„ lokální spotřeba“). Žalobkyně má za to, že účastník 1 nebyl oprávněn účtovat a nárokovat příspěvek na POZE z lokální spotřeby žalobkyně, když ze zákona č. 165/2012 Sb., zákon o podporovaných zdrojích energie (dále jen„ zákon o POZE“) v tehdy účinném znění a ze zákona č. 458/2000 Sb., zákon o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích (dále jen„ energetický zákon“) v tehdy účinném znění, plyne, že příspěvek na POZE měl být konstruován jako složka ceny za přenos elektřiny, a tudíž příspěvek na POZE měl být hrazen pouze ve vztahu k elektřině, která byla předmětem přenosu, což lokální spotřeba není. Žalobkyně tedy žaluje účastníka 1 o vydání bezdůvodného obohacení, jež představuje příspěvek na POZE, který žalobkyně zaplatila účastníkovi 1 za relevantní období prostřednictvím [právnická osoba], a.s. ze své lokální spotřeby jako výrobce elektřiny, ke které došlo v areálu výroben připojených k přenosové soustavě (dále jen„ žalovaná částka“). Žalobkyně dále tvrdila, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2019 sp. zn. 32 Cdo 3744/2017-354 (dále jen„ rozsudek POZE“) plyne, že povinnost odvádět příspěvek na POZE je povinností veřejnoprávní, materiálně se jedná o daň. Vzhledem k tomu, že výše příspěvku na POZE byla v rozhodném období stanovena na základě zákona o POZE prováděcí vyhláškou ERÚ č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace cen (dále jen„ regulační vyhláška“), nebyla tato veřejnoprávní povinnost stanovena způsobem dle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (požadavky určení okruhu povinných osob a výše veřejnoprávní povinnosti ve formě zákona), a proto povinnost odvádět příspěvek na POZE s ohledem na absenci právní úpravy neexistuje. Pokud žalobkyně účastníkovi 1 na základě absentující právní úpravy zaplatila v relevantním období příspěvek na POZE z lokální spotřeby, plnila žalobkyně bez právního důvodu a došlo k bezdůvodnému obohacení účastníka 1. Dále se žalobkyně po účastníkovi 2 domáhá vydání žalované částky snížené o příslušnou DPH, kterou po odvedení DPH převedl účastník 1 účastníkovi 2 jako konečnému příjemci příspěvku na POZE. Žalobkyně ve své žalobě označila oba účastníky řízení, neboť tito byli účastníky správního řízení včetně řízení rozkladu. 3. Účastník 1 i účastník 2 s žalobou nesouhlasili, ztotožnili se s rozhodnutími ERÚ a navrhli, aby soud žalobu žalobkyně zamítl. 4. Účastník 1 zejména nesouhlasil s výkladem právní úpravy učiněným žalobkyní, že příspěvek na POZE v relevantním období neměl být placen z lokální spotřeby. Na rozdíl od žalobkyně s odkazem na zákon o POZE a regulační vyhlášku účastník 1 dovodil, že příspěvkem na POZE měla být zatížena celková spotřeba elektřiny, tedy i lokální spotřeba, když lokální spotřeba výrobců energie byla zahrnuta v regulačním vzorci pro výpočet příspěvku na POZE, na jehož základě ERÚ vydal cenové [ustanovení právního předpisu EU] ze dne 30.11.2012 (dále jen„ cenové rozhodnutí ERÚ“), ve kterém stanovil pevnou cenu příspěvku na POZE. Závěr, že příspěvek na POZE měl zatěžovat i lokální spotřebu žalobkyně, plyne také z výkladového stanoviska ERÚ [číslo] právního stanoviska Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 20.6.2013. V této souvislosti účastník 1 poukázal na rozsudek POZE, v němž Nejvyšší soud dovodil povinnost provozovatelů distribuční soustavy zatížit příspěvkem na POZE také lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Účastník 1 je přesvědčen, že právní závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku POZE ve vztahu k provozovatelům distribuční soustavy je aplikovatelný i ve vztahu k účastníkovi 1 jako provozovateli přenosové soustavy, když oba případy jsou obdobné a soudy jsou povinny rozhodovat předvídatelně. Z výše uvedených ustanovení a dále ze smlouvy o poskytování služeb přenosové soustavy [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a účastníkem 1 dne 18.12.2012, v níž se žalobkyně zavázala hradit účastníkovi 1 v souladu s cenovým rozhodnutím ERÚ cenu na krytí nákladů spojených s podporou obnovitelných zdrojů energie, tj. příspěvek na POZE, přičemž cena byla stanovena jako pevná ke každé 1 MWh celkového množství elektřiny spotřebované žalobkyní v areálech výroben uvedených v příloze [číslo] smlouvy o přenosu, tj. i z lokální spotřeby žalobkyně (dále jen„ smlouva o přenosu“), účastník 1 dovozuje, že byl oprávněn od žalobkyně inkasovat žalovanou částku. Účastník 1 dále nesouhlasil s interpretací rozsudku POZE žalobkyní v tom smyslu, že příspěvek na POZE je materiálně daní, jež je nedostatečně právně zakotvena. K tomu účastník 1 uvedl, že v rozsudku POZE je uvedeno, že povinnost provozovatele distribuční soustavy plyne z energetického zákona a zákona o POZE a Nejvyšší soud výslovně uvedl, že absence výslovné úpravy neznamená, že zákon takovou povinnost nezakládá, lze-li ji spolehlivě dovodit výkladem. S ohledem na aplikovatelnost závěru rozsudku POZE i na vztah účastníka 1 (jako provozovatele přenosové soustavy) a žalobkyně (jako výrobce elektřiny napojeného na přenosovou soustavu), je účastník 1 přesvědčen, že povinnost žalobkyně hradit příspěvek na POZE vyplývala ze zákona a byla stanovena v souladu s ústavním pořádkem. Účastník 1 dále uvedl, že ve věci není pasivně legitimován, protože nebyl konečným příjemcem příspěvku na POZE, ale po odvodu DPH bylo jeho veřejnoprávní povinností dle zákona o POZE a dle vyhlášky č. 439/2012 Sb., o stanovení způsobů a termínů účtování a hrazení složky ceny za přenos elektřiny (dále jen„ vyhláška o zúčtování“) vykázat a převést příspěvek na POZE účastníkovi 2, což účastník 1 učinil. Účastník 1 se tedy přijetím žalované částky nijak neobohatil. 5. Účastník 2 rovněž nesouhlasil s výkladem právní úpravy učiněným žalobkyní a dovodil, že příspěvkem na POZE měla být v relevantním období zatížena také lokální spotřeba žalobkyně. Svůj výklad odůvodnil odkazem na regulační vyhlášku, konstrukci regulačního vzorce, cenové rozhodnutí ERÚ, výkladová stanoviska ERÚ a právní stanovisko Ministerstva průmyslu a obchodu (viz výše). Dále účastník 2 s odkazem na rozsudek POZE zdůraznil, že platba příspěvku na POZE ve formě složky ceny za přenos (a distribuci) energie je pouhou legislativní konstrukcí, jež určuje mechanismus výběru příspěvku, a z tohoto zakotvení nelze dovozovat, že by příspěvek na POZE měl být hrazen pouze z energie, jež byla předmětem přenosu (nebo distribuce). Účastník 2 dále uvedl, že pokud by měla být lokální spotřeba„ osvobozena“ od zatížení příspěvku na POZE, musela by tato výjimka být výslovně v zákoně o POZE zakotvena, když všichni účastníci na trhu s energiemi mají stejná práva a povinnosti a nemohou být bez důvodu zvýhodněni či diskriminováni. Dále účastník 2 zdůraznil, že výrobce elektřiny je oprávněn čerpat na lokální spotřebu podporu dle zákona o POZE, a bylo by proto nesmyslné, aby byla lokální spotřeba od hrazení příspěvku na POZE (který